Čelisti požírají Cannes 2: Hrozný hlavy vzhůru!

Poprvé jsme rovněž okusili náročný proces vedoucí k vpuštění do sálu. Ten se skládá z pětinásobné kontroly vaší pozvánky i akreditace, přičemž mezi jednotlivými prověrkami je vzdálenost zhruba dvanáct metrů. Úlevu ze skutečnosti, že se v průběhu revizí lístky neproměnily v samoodpalovací výbušniny, vystřídalo lehké rozčarování v jinak impozantním sále paláce Lumière (dimenzovaném pro 3000 diváků): na předpůlnoční projekci jsme dodrželi údajně úzkostlivě sledovaný dress code jen my a delegace Samoy.

Lepší zprávou je nicméně fakt, že na rozdíl od loňského propadáku Grace, kněžna monacká měl letošní zahajovací film poměrně solidní úroveň. Sociální drama Hlavu vzhůru! francouzské herečky a režisérky Emmanuelle Bercot, která navíc ztvárňuje po boku Vincenta Cassela jednu z hlavních rolí v soutěžním snímku Můj králi své kolegyně Maïwenn, sice v daném žánru nepatří do první ligy, ale zato objevilo pro filmový svět jeden mimořádný herecký talent.

Rob Paradot – představitel vznětlivého hlavního hrdiny Malonyho, mladistvého delikventa, jehož putování po nápravných ústavech mezi 6. a 18. rokem života snímek zachycuje – dodává svou přesvědčivou živelnou kreací poněkud natahovanému snímku dynamiku, kterou jinak bolestně postrádá. Filmu se nedá upřít pokus vzdorovat trendu často okázale bezvýchodných sociálních příběhů akcentem na prvek naděje reprezentovaný neskonale obětavými a empatickými sociálními pracovníky, nicméně až příliš často upadá Hlavu vzhůru! do repetitivnosti a schematičnosti.

Čelisti požírají Cannes |foto: Aleš Stuchlý

Pár dobrých inscenačních nápadů se utápí v lehce duchamorném a stále stejně gradovaném kolotoči soudních slyšení, rozhovorů se sociálními pracovníky a poradenských sezení. Snímku kombinujícímu prvky dardenneovského realismu a dolanovské hysterie navíc vyloženě ubližuje těžkopádné a manipulativní využití emblematických skladeb velikánů vážné hudby (Bach, Schubert, Pärt).

Navzdory jisté pedagogičnosti a trochu násilně pozitivnímu vyznění je ale Bercotové film i díky citlivě zachyceným detailům a záchvěvům ironického humoru příkladem inteligentního sociálního dramatu, které nemá potřebu bezbřeze vydírat své publikum. Je možná trochu snaživým, ale v jádru sympatickým připomenutím, že díky souhře důležitých osobních rozhodnutí a náležité podpory systému lze držet hlavu vzhůru i v období zdánlivé beznaděje.

Čtěte také