Čelisti v Cannes 2: Nečekat na život

22. květen 2017

Podobně jako v případě únorového Berlinale i na festivalu v Cannes byl rozjezd hlavní soutěžní sekce poněkud mdlého charakteru. Ze zoufalství jsem se po čtyřech dnech pobytu začal uchylovat k nestandardním řešením: abych si vynahradil absenci výraznějších emocí, nechal jsem se v asijském pavilonu příjemně zmlátit od tří instruktorek thajského boxu. Důsledky jejich svérázné propagace tamní kinematografie cítím doteď. Naštěstí mi atrofované srdce začalo naplno pumpovat během víkendu: stylově, u výjimečného aktivistického dramatu 120 Beats Per Minute a brilantně napsané košer novinky Noaha Baumbacha The Meyerowitz Stories.

Autor prvního ze jmenovaných titulů, francouzský režisér (a dlouholetý scenárista/střihač slavnějšího Laurenta Canteta) Robin Campillo, je příkladem tvůrce, který potřebuje k plnému filmařskému rozletu osobní zkušenost s tématem a dobou, o nichž vypráví. Jeho takřka dvouapůlhodinové dílo je dokonale autentickou, až posedle detailní evokací raných devadesátých let a dění v pařížské komunitě kolem protestní organizace ACT UP, jejíž členové bojovali proti tehdejší pandemii AIDS, povýšené letargii farmaceutických firem a neschopnosti Mitterrandovy vlády.

Campillo zvolil ve 120 Beats Per Minute funkční queer perspektivu, organicky propojil osobní a politické a dramaturgicky zariskoval: vrhnul diváka bez varování přímo do centra dění, aniž by ale méně obeznámenému publiku jakkoli přiblížil daný kontext; snažil se nabídnout bezmála procedurální, chladně intelektuální pohled na aktivity hrdinů a zároveň nás emocionálně stimulovat náhledem do jejich intimních prožitků. Výsledek není bez problémů – stopáž filmu je přeci jen trochu přepálená a některé dokumentaristické výjevy aktivistických mítinků mohou ve struktuře díla působit poněkud repetitivně. Strhující vyobrazení privátního rozměru ideologických bitev, vitální herectví a jedinečný cit pro detail ale nakonec dávají na drobné neduhy hravě zapomenout.

Z filmu 120 Beats Per Minute

Uměřený, a zároveň prudce emocionální způsob, jakým Campillo v druhé polovině snímku zachycuje milostný vztah dvou názorově odlišných hrdinů tváří v tvář neodvratné smrti, i naléhavost a nepředvádivá formální elegance sexuálních scén působí výjimečně i mimo daný LGBTQ kontext. Film, jehož titul odkazuje jak k monitoringu srdeční aktivity, tak i k dobovému houseovému tepu tanečních klubů, nabízí nekonvenční pohled na to, co znamená „žít politiku v první osobě“. Když se oba světy – horká půda protestních manifestací a stroboskopy klubové párty – prolnou v závěrečné sekvenci, která je zároveň politickým aktem, euforickou oslavou i radikální pietou, víte, že jste dokoukali jednoho z kandidátů na Zlatou palmu.

Můj srdeční sval ale mocně zaktivizovala i brilantně napsaná dramedie The Meyerowitz Stories amerického režiséra a scenáristy Noaha Baumbacha (Greenberg, Frances Ha). Jeho pohled na dysfunkční rodinné vztahy má sice blízko k brysknímu neurotickému šarmu a analytické přesnosti nejlepších filmů Woodyho Allena, i tak je v něm ale cosi nepřenosného. Baumbach tu namíchal inteligentní pětiaktový koktejl z donekonečna opakovaných lidských chyb a hluboko zažraných „daddy issues“, radostných paradoxů i nefalšovaných zklamání, nezvladatelných rivalit a potměšilých nedorozumění. Chytře a zábavně tematizuje naši touhu po pozornosti a uznání, subjektivní podobu úspěchu a neúspěchu i hořkou skutečnost, že naše identita není nikdy jenom „naše“.

Mistrovské dialogové výměny plné sebereflexe a kulturních referencí, efektivní rozvržení na kapitoly a zatmívačkami oddělenou sérii epilogů, záměrně prudké střihy, nápaditá kinetická kamera Robbieho Ryana (American Honey, Já, Daniel Blake) – to vše jen umocňuje komplexní dojem z díla, které nesmírně vtipně, a přece s trpkou přesností mapuje všednodenní existenciální úzkosti každého z nás. V diváckém zážitku se pak katarzním způsobem mísí introspekce, hlasitý smích a netriviální dojetí. A také šok: snímek The Meyerowitz Stories je totiž navíc překvapivou zprávou o náhle nalezených komediálních kvalitách Adama Sandlera a netušených emočních odstínech v charakterním herectví Bena Stillera.

Z filmu The Meyerowitz Stories

V jedné z nenápadných scén Baumbachova filmu se rodinný patriarcha v podání Dustina Hoffmana ptá, proč ve filmech z třicátých let všichni chodili nonstop ve fraku. Odpověď, kterou mu nabídne jeden z jeho synů, je výmluvná a dá se v jistém smyslu vztáhnout na oba zde rozebírané filmy: čas, který lidé před sto lety strávili na Zemi, byl kratší než ten náš, a proto si z něj chtěli svátečně vychutnat každou minutu. Campillova nedokonalá, ale neobyčejně živelná oslava boje proti netečnosti i Baumbachova pronikavá studie rodinných vztahů v jádru říkají to samé: je to příšerně riskantní, ale nikdo z nás by na život neměl moc čekat. Měl by ho okamžitě začít žít.

Z filmu The Meyerowitz Stories
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.