Čelisti v Cannes: Kdo se bojí nemilovaného Netflixu?

V centru pozornosti stojí gigant Netflix, který letos pronikl do hlavní soutěže se dvěma „svými“ filmy (Okja, Meyerowitz Stories). Není tajemstvím, že uvedení v kinodistribuci není pro streamovací a produkční impérium nijak atraktivní. Netflix taky narazil se svým ojedinělým pokusem, ambiciózním dramatem Cary Fukunagy Beasts of No Nation, které v kinech propadlo. Od té doby preferuje jednoznačně release přímo na VOD platformě. To ale koliduje se zažitým francouzským systémem, který z kinodistribuce financuje produkci nových snímků, navíc požaduje 36 měsíců rozestupu mezi uvedením v kinech a na streamu. Není třeba asi zvlášť zdůrazňovat, že součástí tohoto systému je i samotný festival v Cannes, který z něj čerpá prostředky.

Netflix zvyklosti nerespektuje, ačkoli drobně ustoupil a pro oba snímky vyjednal limitované okénko v místních kinech. Ředitel Centre National du Cinéma et de L'Image Animée, Christophe Tardieu, pěkně po francouzsku hartusí na typický americký imperialismus, zpřísňují se podmínky soutěže, canneský porotce a zastánce VOD Will Smith oznámil, že se náramně těší, až se pořádně pohádá s předsedou jury Pedro Almodóvarem, který hájí posvátnost velkého plátna a kina jako rituálního prostoru mimo všední život. Prý bude skandál. Zatím je z toho jen velká mlha.

Čtěte také

Ve čtvrtek dopoledne měl Almodóvar kategoricky oznámit, že žádný film Netflixu nepovažuje za relevantního kandidáta na Zlatou palmu. Podle podvečerní interpretace měl naopak prohlásit, že žádného kandidáta na Zlatou palmu nebude pokládat za film Netflixu. Zní to jako anekdota z večírku katedry sémiotiky, ale ve skutečnosti to spíš slouží jako dobrá metafora „krize identity“, kterou canneský festival prochází. Na jedné straně je tu roky budovaný a pečlivě hájený status pevnosti, strážce filmové tradice a kultu stříbrného plátna. Na straně druhé ale přešlapuje neodbytná realita, ve které Netflix a Amazon získávají stále podstatnější role ve filmovém průmyslu.

Z filmu The Meyerowitz Stories|foto: Festival Cannes

Tenhle střet není něco, co by nečekaně vypuklo až letos. Bitva v tichosti probíhá už několik let. Strážce canneské brány, prezident festivalu Thierry Fremaux, letos vpustil dovnitř hned dva televizní projekty. Do programu zařadil projekce úvodních dílů seriálů Twin Peaks a Top of the Lake. V jejich případě stále může kompromis hájit zvučnými jmény „klasických“ filmových režisérů, Davidem Lynchem, respektive Jane Campionovou, kteří sem prostě patří. Hlavní tlak ale reálně přichází odjinud – narážejí na sebe staré a nové modely distribuce, dvě rozdílná pojetí „sledování filmu“. Cannes musí reagovat, pokud se nechce ocitnout v pozici práchnivějícího skanzenu, kde se se slzou v oku vzpomíná na zlaté časy celuloidu a dětinsky se píská na loga Amazon Studios, zatímco to podstatné se děje jinde.

Nejde o bonmot, ale o skutečný zážitek z prvního soutěžního filmu, americké „bajky pro všechny generace“ Wonderstruck legendy amerického indie Todda Haynese, v němž má Amazon produkčně prsty. Film sám bohužel svým těžkopádně poslepovaným, arytmicky vyprávěným, legračně zauzleným a naprosto nesnesitelně patetickým příběhem ukázal, že není nic horšího než filmař-intelektuál, který v sobě uměle probouzí hravé dítě. Produkční podíl Amazonu je ta poslední věc, za kterou by si Todd zasloužil vypískat.

Náladu (bez bučení a infantility) tak musela vyspravit tíživá ruská chandra, kterou opět přiváží Andrej Zvjagincev. Tomu se v novém dramatu Loveless nepodařilo překročit stín mršiny z Leviatana, ale spojení rodinného dramatu, procedurálního thrilleru a podobenství o stavu Ruska pořád nezapře autora, jehož obrazy mají enormní váhu a scénáře precizní strukturu. Zvjagincev našel spojnici mezi strohým realismem rumunské školy a Tarkovského metafyzikou. Od dokonalosti jeho snímek dělí některé dílčí falešné momenty. Zatímco Leviatan byl dokonalou symfonií, v níž do sebe všechno zapadalo, v Loveless jsou občas cítit autorské švy, což může vyvolat emocionální distanci od naléhavého děje. To ale nic nemění na tom, že pečlivý pozorovatel a brilantní komponista Zvjagincev dokáže na divákovu duši uvalit balvan existenční úzkosti jako málokdo jiný.

Z filmu Loveless (Nelyubov)|foto: Festival Cannes

Ruku na srdce – co je proti tomuhle stavu nějaká pofidérní nejistota, zda si Thierry Fremaux a jeho hvězdný filmový cirkus mohou dovolit ignorovat digitální tep doby... Tak s chutí do toho, dokud pevnost stojí!