Čelisti versus Vary II: Tělo jako důkaz

7. červenec 2015

Druhý den našeho pobytu se nesl v duchu akcelerace: především Vítek od včera mnohem rychleji utíká (do sálů i na toalety), svižněji svačí i obědvá a přechod z plné bdělosti do hlubokého spánku (kdekoli) už mu zabere pouhé dvě vteřiny. Podstatnější ale je, že posun od hrůzostrašného úvodního filmu k tomu následujícímu pro nás znamenal kvalitativní skok z nuly na sto.

Každý se svým tělem zacházíme jinak: já například doháním k šílenství (a od včera i k rozmrzelým prosbám a pohoršeným poznámkám) své nejbližší sousedy v sálech neustálými prostocviky nohou, které v průběhu projekce mnohokrát změní polohu i tvar a nezřídka jsou tím jediným, co nebohý jedinec vedle mne z promítaného snímku vidí. O to víc jsem ocenil, jak sebejistou, inspirativní, neobyčejně komplexní a formálně vynalézavou úvahou nad fyzickým i duchovním rozměrem naší křehké schránky byl polský film Małgorzaty Szumowské Ciało (Tělo).

Rodinné drama, které si právem odneslo z letošního Berlinale Stříbrného medvěda za režii, v sobě s šokující suverenitou kloubí výsostně intimní polohy a nenápadné společenské přesahy, smrtelnou vážnost a značně svérázný černý humor, spiritualitu a všednost. Zdánlivě rozvolněná, ve skutečnosti až architektonicky vybroušená struktura snímku zahrnuje tři osamělé postavy, které se po svém vyrovnávají s hlubokou vnitřní bolestí a ztrátou: cynický policejní vyšetřovatel Janusz truchlí nad manželkou s lahví vodky, jeho anorexií trpící dcera Olga propadá za jeho apatického přihlížení sebedestrukci, zatímco její zdánlivě komisní terapeutka Anna se od nečekané smrti svého osmiměsíčního dítěte uchyluje k ezoterice a specifické verzi panelákového spiritismu. Všichni tři jsou naprosto životnými, přesvědčivými figurami, které ale zároveň reprezentují problémy a paradoxy současného Polska rozkročeného mezi zvolna odumírající tradicí a komplikovanými výzvami přítomnosti.

Szumowska se dokázala natěsno přiblížit vrstevnatosti a neuchopitelnosti skutečného života, našim nejtemnějším obavám, zraněním a strachům, a přitom jej neokázale metaforicky přesahovat. Zajímá ji tělo ve své hmotné i nehmotné podobě; tělo jako symbol i prostředník pro duši. Její precizně nasnímaná studie žalu a lidské nejistoty je mimo jiné také úvahou o národní identitě ― o zemi, kterou zklamala náboženská víra, a proto se uchyluje k okultním praktikám. Jedna výše naznačená věc mě ani s odstupem nepřestává udivovat: jak Szumowska dokáže svůj film stavět s až klinickou, anatomickou přesností, která přitom nerezignuje na silné emoce a erupce absurdního humoru. Jak elegantně se věnuje niterným pocitům postav a současně neváhá mezi řádky kriticky komentovat náznaky šovinismu a netolerance. Kdyby Szumowska zvolila trochu subtilnější vyústění jinak skvěle rozehraného finále, šlo by o mistrovské dílo, jaké nemá v Polsku posledních let obdoby.

Na dnešní večer tudíž chystáme spiritistickou seanci, při níž vyvoláme ducha Gustáva Husáka a zeptáme se ho, kdo z nás dřív ulehne v důsledku brutálních přechodů mezi venkovním subsaharským vedrem a kinosály klimatizovanými na level Arktida.

Nezbývá nám než si u toho připomínat slavnou větu brazilského spiritisty a média Divalda Franca: Kdo miluje, není nikdy nemocný.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.