Čelistní sání z Cannes 3: Život s falešnými zuby
Ne, zubní protézy k životu nepotřebujeme. Zatím. Alespoň ne ty konkrétní. Nicméně to, že si občas symbolicky všichni nasadíme umělý předkus, abychom čelili příliš trapné realitě, je bez debat. Aleš se například včera na pláži vydával za úspěšného sportsmana a důvěřivým belgickým párům ztrácel míčky na plážový tenis.
Ale zpátky k umění filmu. Když předloni László Nemes dokončil své přelomové holocaustové drama Saulův syn a obeslal jím prestižní festivaly, nabídl mu Berlín slot v nesoutěžní sekci Panorama. „Blázníte, je mi skoro 40, když můj debut neprorazí teď, nemusím prorazit už nikdy,“ měl tehdy prohlásit bývalý asistent Bély Tarra a tvrdohlavě vyčkal, zda film nevybere dramaturgický tým Cannes. Výsledek znají skoro všichni – hlavní soutěž, Grand Prix, Zlatý globus a Oscar. A také to, že Nemes po roce od svého triumfu zasedá v porotě a posuzuje pokusy svých kolegů.
Tahle digrese není poctou Larsu von Trierovi, nýbrž oslím můstkem k falešným zubům a filmům, které by mimo hlavní soutěž Cannes vlastně možná prošuměly jako nenápadné, byť velmi kvalitní. Třetí snímek Němky Maren Ade s názvem Toni Erdmann je přesně takový případ. Subtilní, nezařaditelné a v jádru unikátní snoubení rodinného dramatu a kousavé civilní komedie funguje v kontextu (nad)průměrných novinek velkých autorských jmen jako naprostá rozbuška a první soutěžní senzace. Jeho síla spočívá právě v tom, jak se od běžných festivalových a artových standardů liší svou přístupností, aniž by film přitom jakkoli rezignoval na vrstevnatost a pronikavost.
Toni Erdmann je příběhem stárnoucího osamělého muže, který se po smrti jediného dlouholetého přítele (psa) vydává za svou workoholickou dcerou do Bukurešti na neohlášenou návštěvu. Winfried rád nevkusně žertuje prostřednictvím převleků a smyšlených historek, jeho maškaráda ale ve skutečnosti obsahuje víc zoufalého volání po pozornosti než skutečného humoru. Situace se změní ve chvíli, kdy přijme identitu životního kouče / německého ambasadora Toniho Erdmanna, neforemného podivína v nafialovělém obleku, trekových botách a absurdní paruce.
Ve snaze přiblížit se takto své dceři a zároveň jí odhalit prázdnotu single existence úspěšné manažerky se totiž dotkne něčeho, co je pro vztahy rodičů a dětí naprosto esenciální – oné unikavosti, špatného načasování, neobratnosti a lehké trapnosti, která takovou intimitu doprovází. Co by nikdy neprošlo Winfriedovi, projde Tonimu Erdmannovi, který je tak zřetelně „falešný“, až se stává nejautentičtějším člověkem v místnosti plné narcistních korporátních klonů.
Ade zvolila podobně jako ve svém předchozím snímku Alle Anderen režijní klíč „full frontal“. Pokud bychom v německé kinematografii hledali blížence této metody, nejspíš by to byla Láska na grilu Andrease Dresena. Všechno v Tonim Erdmannovi je obnažené až na dřeň. Lidská komunikace, sex, drobné všední rituály, společenský status quo, genderové rozdíly. Formálně je film naprosto civilní, zcela se podřizuje fantastickým hereckým výkonům ostré a zvláštně robotické Sandry Hüller a především totálně strhujícího Petera Simonischeka, jehož Winfried/Erdmann ovládá plátno s nepochopitelnou intenzitou i jemností.
Mylně se tu občas zmiňuje „televiznost“ filmu – to ovšem vyžaduje velkou míru ignorace k tomu, jak nesmírně chytře a rafinovaně je postavená jeho psychologie i tempo. Díky tomu je téměř tříhodinová stopáž zcela bezbolestná. Toni Erdmann zároveň v žádném případě není čistou komedií, jak tu občas bývá označován. Je to film s odzbrojujícími, třeskutě vtipnými místy, která ale důvtipná Maren Ade vždy nechá trvat o něco déle, aby odhalila jejich hořký dozvuk. Toni Erdmann mezi mnoha univerzálními existenčními momenty nechává naplno zaznít poznání, že trapné momenty trvají nesnesitelně dlouho, zatímco ty krásné zoufale rychle těkají pod rukama. Vůbec největším triumfem Maren Ade je však způsob, jakým se jí podařilo vystihnout ono kostrbaté a křehké pouto mezi rodičem a dítětem, nesmělost a nejistotu maskovanou za příliš neohrabaná gesta, aniž by přitom zapomínala na společenský kontext, v němž se film odehrává.
„Hlavně neztrácejte humor,“ radí Toni Erdmann rumunskému sadaři, kterému za plotem roste ropná rafinerie. Film Maren Ade ale ukazuje, že ho tváří v tvář realitě ztrácíme v podstatě neustále. A ani dočasné nasazení umělých zubů tomu nezabrání.
P. S. Whitney Houston ještě nikdy nebyla tak falešná. A dojemná.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
