Čelistní sání z Cannes 5: Termitiště světa, ráj bytu

Na první pohled se může zdát paradoxní, že výrazný politický podtext dostal zrovna film, který je intimním portrétem stárnoucí hudební kritičky, zatvrzele odmítající opustit přímořskou rezidenci v rodném Recife, která má padnout za oběť developerům. Režisér Kleber Mendonça Filho je nicméně výmluvným příkladem toho, že nejdetailnější je obraz politické zvůle mnohdy tam, kde se obracíme do sféry jednotlivce, niterného života a vzpomínek. Už jeho famózní debut O Som ao Redor (Neighboring Sounds), situovaný do stejného města a opět pevně spjatý s byty a bytovými komplexy, odhalil nekompromisní schopnost bývalého filmového kritika promítnout do privátních prostorů problémy země, která je rozežírána různými sociálními hranicemi a rozdíly.

Brazilská intimní freska o souboji stárnoucí, ale nekompromisní ženy s bohorovnými developery i bystrá úvaha o prostoru a času #Aquarius

— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) 19. května 2016

Aquarius je film oproti debutu v mnohém protikladný. O Som ao Redor byl studený, úsečně vyprávěný a pomalu budovaný thriller o luxusním bytovém komplexu, který pomalu dohání minulost i traumatická současnost Brazílie. Novinka je naopak svou atmosférou podstatně vřelejší a niternější, netěká už mezi různými protagonisty, ale soustředí se výhradně na postavu houževnaté a aristokratické Clary (ohromující Sonia Braga, jasný kandidát na hereckou cenu). Vyprávění je promyšleně rozvržené do tří kapitol – Clařiny vlasy, Clařina láska a Clařina rakovina – a zkoumá různé aspekty citového života hlavní postavy. Aquarius pojednává o nemožnosti opustit minulost, o fatální moci nostalgie, o hrdosti, která vede k samotě, o osudové moci času nad existencí a o klíčové roli genia loci v našem životě.

Z filmu Aquarius |foto: Festival Cannes

Filhova režie opět působí až pedanticky promyšleně. Brazilec volí zprvu poněkud konvenčnější záběrování, soustředí se na řeč detailů, gest, na Clařinu perspektivu, v níž se současnost prolíná s minulostí a skutečnost se zneklidňujícími představami / sny / nočními můrami. Film přitom unikátně kombinuje blízkost a pocit distance. Snímání dlouhými objektivy, které z celků přechází na detaily a polodetaily, vyvolává velmi ambivalentní dojem. Na jednu stranu je Clara na dosah ruky, na druhou stranu se neustále ztrácí v prostoru. Toto pnutí hrdinku dokonale vystihuje. Je zároveň pochopitelná i dojemná, ale i odtažitá a nesmírně arogantní. V jejím zatvrzelém odmítání respektovat rozhodnutí sousedů a (z)vůli developerů se mísí hrdost a tvrdohlavost, důstojnost a zpupnost.

Aquarius úmyslně nikdy nepouští diváka úplně dovnitř, ale přesto nabízí vzrušující množství detailů a přesahů. Je zneklidňujícím pohledem na proměňující se zemi, kde chudobu a bohatství dělí jen drobná strouha v písku, je nezvykle otevřeným obrazem stáří a nepolevující smyslnosti, nostalgickou rodinnou kronikou i magicko-realistickým portrétem výjimečné ženy.

Především je ale dílem intelektuálně zralého, neobyčejně zručného a originálního režiséra. Mezi souhrnem ověřených poetik, kterými letošní canneská soutěž překypuje, je Aquarius závanem něčeho nového, co vás nutí opustit komfortní diváckou zónu a vkročit do prostoru, jehož perspektiva je značně nezvyklá a zrádná. Pokud ale přistoupíte na Filhovu hru, je celkem snadné pochopit, v čem je lpění na staré a k zániku odsouzené budově tak fatálně svůdné. A proč někdy člověk nepotřebuje politologické analýzy, aby intuitivně vycítil stav společnosti, kterou požírají termiti dávných křivd a společenských rozdílů.

Z filmu Aquarius |foto: Festival Cannes

Jen tak mimochodem – letošní festival je ve znamení starých hudebních obsahů v nových formách. Toni Erdmann rehabilitoval Hero od Whitney Houston. Aquarius dělá to samé s Fat Bottomed Girls od Queen.