Čelistní sání z Cannes 6: Maturita z cynismu i empatie

Když jsem dnes brzy ráno sledoval svého kolegu Jana, jak opakovaně a úporně dáví žaludeční šťávy, bylo mi všechno jasné: za tohle nemůže ani dlouhý pobyt na přímém slunci, ani syrová ryba v prominentní přístavní restauraci. Jeho organismus zkrátka podrážděně zareagoval na prudkou otravu jedním z nejšílenějších filmů, jaké byly v posledních letech na Croisette promítány – historicky nejnižší hodnocení v tabulce kritické poroty časopisu Screen Daily (0.2/4) tu právem získalo zoufale nesoudné drama Seana Penna The Last Face.

Pennova odporná exploatace utrpení lidí ve třetím světě vyniká vedle neúnosné pseudohumanistické přepjatosti především legračně hovadnými dialogy a formálním pojetím, které je tragikomicky snaživou nápodobou posledních děl Terrence Malicka. Negativně přijaté autorské kalamity a z různých důvodů nepovedené filmy Oliviera Assayase (Personal Shopper), Xaviera Dolana (It’s Only the End of the World) či Nicolase Windinga Refna (The Neon Demon) sice také neměly v soutěži co dělat, ovšem samozvaný spasitel Penn spáchal uměleckou sebevraždu způsobem vskutku nevídaným. Děkujeme a zdravíme do léčebny.

Z filmu Elle |foto: Festival Cannes

Neatraktivní sobotní slot v předposlední den přehlídky, kdy už slábne zdraví i morálka všech zúčastněných, byl přidělen snímku Elle holandského veterána Paula Verhoevena, který nám na prahu osmdesátky opět důrazně připomněl, proč je nejúspěšnějším a nejoceňovanějším nizozemským režisérem všech dob. Za filmového „perverta“ často označovaný vystudovaný fyzik a matematik z Haagu, kterému se podařilo uspět i v Hollywoodu, a přitom nerezignovat na své báječně pokroucené vidění světa, přivezl do Cannes svůj první francouzsky mluvený film, který je neuvěřitelně zábavnou a zároveň krutě podvratnou variací na subžánr tzv. rape-revenge filmů.

Famózní Isabelle Huppert tu v roli nelítostně chladnokrevné herní vývojářky Michèle s gustem modeluje portrét ženy, která je sice obětí znásilnění, ale sama svůj život zasvětila nenápadným krutostem a permanentní citové manipulaci. Snímek natočený podle románu Philippa Djiana, jehož knihy jsou stejně jako Verhoevenovy filmy pověstné sexuální otevřeností a tematizací násilí a který byl v minulosti inspirací pro filmy francouzského neobaroka, ohromuje lehkostí, s níž je napříč žánry vyprávěn, i způsobem, jakým staví na hlavu veškeré společenské konvence. Cynická černá komedie, důvtipně pracující s prvky lehce vyšinutého rodinného dramatu, hororu i satiry, je ale navzdory svému širokému záběru především strhující a znepokojivou připomínkou faktu, že každý člověk v sobě chová, nebo dokonce vědomě živí své vnitřní monstrum.

Přestože si jen málokdo skutečně přívlastek „kontroverzní“ zaslouží tolik jako Paul Verhoeven, i ve filmu Elle mají všechny režijní i scenáristické excesy svůj smysl. Douglas Keesey ve své monografii holandského provokatéra ostatně kdysi napsal: „Verhoevenův senzacionalismus je přesně zacílený a výmluvný: maso a krev jeho obrazů, jejich upřímnost a brutalita, jsou pokusem o navrácení realismu do konvenčních žánrů, které šíří mýty o sexu a násilí.“

Z filmu Zkouška dospělosti |foto: Aerofilms

Vrcholem letošních Cannes pro mě nicméně zůstává snímek, který byl rovněž promítán až v závěrečné fázi festivalu a k němuž se šířeji brzy vrátíme při jeho distribuční premiéře: mistrovsky napsané, tematicky nesmírně bohaté a vrstevnaté drama Zkouška dospělosti (Graduation) nejvýraznějšího zástupce tzv. rumunské nové vlny, scenáristy a režiséra Cristiana Mungia (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny). Jeho promyšlená režie a brilantně strukturovaný, náznakový scénář dal v kombinaci s tradičně suverénními hereckými výkony vzniknout neobyčejně bystré a brutálně komplexní analýze rodinných vztahů i současné společnosti kompromisu.

Nenápadně tragická, skličující, ale nikoli okázale beznadějná Mungiova psychologická studie se prostřednictvím každodenních morálních dilemat dostává až k obžalobě celého systému i mentálnímu profilu jedné zklamané, rezignované generace. Bez jakékoli doslovnosti, ale o to naléhavěji se prostřednictvím příběhu lékaře a jeho napadené dcery ptá na ty nejtíživější etické otázky: nejen na to, jak bychom se my sami měli zachovat v komplikovaných, nejednoznačných situacích, ale co máme o světě, ve kterém žijeme, a jeho zákonitostech vlastně říci svým dětem.

Vrchol Cannes: neuvěřitelně inteligentní a komplexní analýza rodinných vztahů i současné společnosti kompromisu #Graduation #ZlatejMungiu

— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) 19. května 2016

Máme jim do života přibalit vedle zodpovědnosti i trpělivost přijímat nespravedlivé důsledky příkoří? Nebo je instinktivně chránit a v dobré víře je infikovat virem malé lidské korupce a studu? Cristian Mungiu nám k divácké maturitě přibalil poměrně vydatné svačiny do světa: dvacet deka deprese, špetku naděje a tři otazníky. Odměnou by mu měla být Zlatá palma.