Karlovarské masařky 4: Večerní temné mimózy

Letos tuhle vděčnou pozici miláčků lidí, kteří si jen tak mimochodem odskočili ze stanu s vodkou „taky na nějakej ten biják“, zaujala dvojice filmů operujících s různou mírou a formou enigmatičnosti. Kongresový sál nejprve zachvátilo venezuelsko-argentinské Temné stvoření s takovou intenzitou, že se nespokojené brblání a hlasité oddechování neslo éterem v podstatě od úvodních titulků.

Debutující Felipe Guerrero vykazuje silný vliv argentinské školy vyprázdněné narace a poetiky tvůrců jako Lisandro Alonso či Lucretia Martel. Paradoxně má přitom jeho prvotina hned tři vypravěčské linie, které spojuje motiv zneužitých žen, unikajících z teritoria paramilitárních organizací ve venezuelských pralesích směrem do Bogoty. Tři rozličné osudy sleduje Guerrero beze slov. Pokud už zazní dialog, pak jen jako ambient v pozadí tiché fugy nepřátelským prostředím, v němž i malé gesto sounáležitosti vyzní jako malý zázrak. Drakonické výjevy snímá kameraman Fernando Lockett s důrazem na výtvarnou kompozici, klasické nasvícení a metaforické zachycení ženských tváří, do nichž se vepisuje beznaděj a temnota jejich postavení.

Radikální metoda je silou filmu tam, kde před námi bez zbytečných expozic otevírá prostor rozervaný kulkami a všudypřítomným násilím, prostor, kde lidský život a ženská křehkost ztratily jakoukoli posvátnou hodnotu. Naopak plete se pod nohy tam, kde Guerrero musí alespoň naznačit určitou narativní linku. Pak mu náhle možnost mluvit chybí. Dlouhé detaily záhadných tváří nejsou tak nosné, aby udržely ne zrovna krátkou stopáž filmu. Přesto neokázalá naléhavost malých i velkých gest lidskosti a vzpoury díky neobyčejné pokoře Temného stvoření umí v pravou chvíli zaznít nahlas a připomenout člověku, že k zachycení základních rysů kolabující humanity není třeba nadbytek slov.

Proti nesrozumitelnosti snímku Mimózy je však ztišenost Temného stvoření v podstatě slabikářem. Marocký rezident, jinak španělský rodák Oliver Laxe ve svém druhém snímku buduje okázale odpoutané podobenství duchovní pouti přes pohoří Atlas, jejímž cílem je dopravení těla mrtvého šejka do středověkého města Sijilmasa. Trojice průvodců při ní zažívá zkoušku víry a odolnosti, podobně jako touha diváka racionálně pochopit, co se to na plátně vlastně děje. Mimózy jsou ovšem buď zakotvené v natolik odlišné kulturní i náboženské tradici, nebo možná prostě tak záměrně symbolicky vykonstruované, že s blížícím se koncem unikají před jakýmkoli významovým zkrocením.

Z filmu Mimózy|foto: Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary

Postavy mluví v krátkých, prorockých a kazatelských tezích, střídá se rovina bezčasí kamenité pouti přes hory s působivými moderními výjevy starých taxíků, které uhání pouští, dramatické události prudce vpadávají do jinak líně se vlekoucího vyprávění, aniž by následovalo očekávané rozhřešení. Sledovat Mimózy je jako poslouchat zaříkávání v neznámém jazyce, který může mít hluboký religiózní význam, ale klidně může být i čistým blábolením. Tím jediným, čeho se lze skutečně chytit, je intuitivní pocit a ten mě po většinu filmu držel uvnitř odtažitou krásou plenéru, sychravou atmosférou místa, v němž Alláh dává pouze matoucí znamení, a podivným charismatem jednoho z protagonistů – průvodce karavany Shakiba, nepravděpodobné směsice šíleného proroka, anděla strážného a marockého Mardoši.

Mimózy se řadí do ranku religiózního/existenciálního westernu, který zastupuje třeba o něco uchopitelnější, ale o poznání více divadelní Jauja Lisandra Alonsa nebo podstatně „evropštější“ a srozumitelnější existenciální trip Daleko od lidí Davida Oelhoffena. Především se ale řadí do zástupu filmů-kodiaků, s nimiž svedete lítý zápas o vlastní bdělost. Vítězství rovná se vlastně docela nevšednímu zážitku a pochybám, kolik toho reálně obsahuje vaše kulturní encyklopedie. Ta moje má po včerejšku buď překvapivě mnoho bílých stránek, nebo si ze mě Oliver Laxe vystřelil… Nejen bohové však musejí být někdy šílení a mimózní.