Karlovarské zavodnění: Černobílé šílenství

30. červen 2012

Na úvod dněšního zavlažovacího blogu dvě zprávy: ta horší je, že jsem už dlouho nezažil tak mizerný vstup do festivalu, který způsobily dva ambiciózní a excentrické filmy jinak mimořádně inteligentních a originálních tvůrců; ta lepší zní, že už máme za sebou první velký film letošního ročníku, který předčil už tak dost vysoká očekávání.

Surreálnou féérii Klíčovou dírkou kanadského postmodernisty Guy Maddina lze nejlépe vystihnout slovem odstřiženým z režisérova příjmení – jeho obrazově vytříbené černobílé vetešnictví plné literárních aluzí a filmových referencí je totiž každým coulem „mad“. Šílenství Maddinova snímku je ovšem (navzdory nápaditému sound designu) z rodu těch nejprotivnějších – otravně expresivní, sebestředný a manýristicky působící titul by možná obstál coby patnáctiminutový abstraktní kraťas, v celovečerní délce jde ale pouze o smutný důkaz toho, jak to dopadá, když dílo výrazného autora sponzorují umělecké galerie (Wexner Center for the Arts). Minimální toleranci tomuto titulu mimochodem vyhlásil i přední odborník na kanadskou kinematografii Marcel Arbeit, který jinak už léta tvrdí, že špatný kanadský film neexistuje.

Po Maddinově bizarním, monochromatickém dobrodružství pro fanatické vyznavače kinematografických dějin přišlo další, byť méně nápadné zklamání ve formě (rovněž černobílého) portugalského snímku Tabu. Ačkoli k tomuto kroku s Vítkem a dalšími kolegy, co spolu takzvaně chodíme, saháme jen výjimečně, zaveleli jsme svorně v druhé polovině projekce k nenápadnému ústupu. V jádru šlo o plynule navazující „zážitek“ z díla pátrajícího po esenci filmu 20. a 30. let minulého století (Tabu ostatně k dílu německého expresionisty G.W. Murnaua odkazuje už svým názvem), tentokrát ovšem ubíhajícího ve velmi rozvolněném tempu.

02668495.jpeg

I režisér Miguel Gomes, který nezapře svou minulost filmového kritika (jejichž bezvýhradnou chválu už za snímek Tabu pár měsíců sklízí), tu rovněž sází na zaumnou hru s divákem, její pravidla jsou však podobně bezzubá, mdlá a přes všechnu vizuální preciznost i naivní – stejně jako v případě Maddinova opusu. S nonsensovými dialogy, podivínským humorem, záměrně distancovaným herectvím a kombinací romantiky a absurdity se zkrátka musí umět pracovat – zvlášť pokud má člověk ambici natočit snímek, který je dvoudílnou studií lidské sobeckosti, vychýlenou love-story i úvahou na téma kolonialismu. Nicméně, abych nebyl tak příkrý – dost možná poslední třetina přinesla cosi zásadního a my u toho nebyli. Ale upřímně: něco takového se přeci dýmějovému týmu Čelistí snad ani nemohlo stát.

Dnešní zápis se k vám dostává až odpoledne především proto, že je tomu pár desítek minut, co skončila projekce nového snímku rumunského režiséra a scenáristy Cristiana Mungia Na druhé straně kopců a já jsem z něj chtěl (před zítřejším Vítkovým rozborem) nabídnout alespoň letmou impresi. Všichni vyznavači Mungiova mistrovského filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny si totiž mohou oddychnout – i jeho aktuální snímek (který si odnesl několik cen z letošního festivalu v Cannes) se natěsno přiblížil genialitě.



Tenhle nejednoznačný, famózně napsaný a strukturovaný film – zaměřený na drama dvou dívek uvnitř zapadlého rumunského kláštera – nenásilně akcentuje mnoho podstatných témat a v přímém kontrastu ke své formální klaustrofobičnosti otevírá široké interpretační pole (diagnóza klášterní cely, věznící své dezorientované obyvatele, je tu v brilantním závěru přidělena de facto Rumunsku jako takovému). Virtuozně nasnímané a opět neuvěřitelně autenticky zahrané, nadčasové psychodrama odkazuje svou formální podobou jak k naturalismu bratří Dardenneových tak i k metodě Mikea Leigha (dlouhé statické záběry zachycující akce kolektivu či komunity); mučivé procedurální prvky a akcent na detail zase připomenou loňskou Ceylanovu existenciální detektivku Tenkrát v Anatolii, zatímco nakládání s motivy exorcismu, destrukce či lesbického vztahu mohou evokovat tvorbu dánského provokatéra Larse von Triera. Přes tyto inspirace natočil Mungiu zcela svébytný, v nejlepším smyslu vážný a v mnoha ohledech ohromující film, který mimo jiné potvrzuje sílu tzv. Rumunské nové vlny.

Vlny pro vás bude dělat i my ve Varech – třeba zase dneska večer ve Velkém sále na Cronenbergově novince Cosmopolis. Modlete se a buďte dobří.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.