Karlovarské zavodnění: Giganti ve výprodeji

Napřed to sousto přeci stravitelnější – kolem filmu Až vyjde měsíc amerického hračičky, fantasty a experimentátora Wese Andersona kolovala ve Varech zvěst, že jde o dosavadní vrchol jeho tvorby. Těžko říci, která tajná služba ji rozšířila, ale je to dezinformace jedna báseň. Wes se ve svém novém snímku vrací k poezii dětství, skautských táborů, prvních lásek. 60. léta, táboření, borovým dřevem vonící šlágry Hanka Williamse, křiklavá stylizace, výrazné trajektorie kamery a groteskní herectví – řeklo by se „andersonovský“ film par excellence, kdyby však to všechno nepůsobilo až příliš přepjatě, neinvenčně (respektive pouze odvozeně od režisérových starších počinů) a ukřičeně.

Pestrá hravost Fantastického pana Lišáka, schopnost v infantilní poetice vychytat i životná dospělá témata, to jsou pro novinku mety nedobytné. Pár roztomilých vtipů samozřejmě najdeme, film se sympaticky vyčleňuje z davu, ale vedle stylizace mu chybí smysluplnější příběh – napřed erupce vizuálních gagů, pak roztomilá mladická milostná zápletka a posléze rytmem divoké, ale na nápady krotké rozuzlení. Wes Anderson prostě poklady, které si druhdy divák musel ze vší té bizarnosti pracně dolovat, rozložil pěkně úhledně po plátně a prodává je se slevou. Dost možná to bude jeho nejúspěšnější film, ale nejlepší? To fakt ne, bratři a sestry.

Podobné pocity z diskontního prodeje mě bohužel zachvátily i při sledování nejočekávanějšího filmu festivalu – canneského vítěze Láska od čelistního mazánka Michaela Hanekeho. Přísný rakouský filmař natočil svůj nejosobnější film, který pojednává o stáří a umírání. Tato osobnost však rozleptala jeho aristokratickou pozorovatelskou metodu a změnila ji ve velmi salónní, doslovný a nezáživně rozevlátý styl, který je zatížený na bohatou konverzaci, vizuální opisy vnitřních stavů postav i jisté kožené snobství. Nejde ani tak o to, že obě hlavní postavy působí až mytologicky jemně, žijí životy prostoupené krásou klasického umění a láska je symbolickým mostem mezi životem a smrtí. Jde o to, jakým způsobem tyto motivy režisér ve filmu využívá.

Z filmu Láska|foto: MFF KV

Hanekeho film je volnou plavbou ve zklidněné řece krásy a ušlechtilosti, v němž i těch několik explicitních scén s násilím a zuboženým stařeckým tělem postrádá chvění režisérových starších filmů, v nichž byla důležitým principem náznakovost, znejistění publika a zdrženlivost, které paradoxně činily téma mnohem naléhavějším. Analýza ale v Lásce ustupuje krásným kompozicím, opisným fantaskním výjevům a bohužel i celkem banálním frázím o tom, že život je krásný a smrt strašná. Nevím, co dalšího si z té přehršle dialogů a explicitních obrazů vlastně vydolovat… takový film se prostě těžko jakkoli „prožívá“.

Ten smutný pohled, kterým jsme se na sebe po projekci s Alešem vrhli, nebyl plný frustrace, ale spíš lehké apatie. Ani festivalové publikum Hanekeho estétství příliš nezušlechtilo – během projekce kdosi znaven preludováním klavíru usnul a vypadl do uličky, po ní vypukla v zacpaném lobby kina groteskní hádka, kdo má komu ustoupit. Nerudně po sobě pokřikovali kritici, vozíčkáři, důchodci i baťůžkáři. Vítězství lásky se opět odsouvá na neurčito…