Karlovarské zavodnění: Hon na Caesara
Přítrž našemu lehkému skřípění čelistmi včera učinila dvojice filmů oceněných na canneském a berlínském festivalu, podpořená navíc narkotizující dýmkou míru s dánským excentrikem Thomasem Bo Larsenem.
Ostatně, i jeho báječně zavodněný výkon v dánském snímku Hon, za nějž po půlnoci sklidil ve Velkém sále hotelu Thermal zasloužený potlesk, přispěl k tomu, že do dnešního festivalového dne s Vítkem vstupujeme se střídmým optimismem.
Lov, který před pár týdny přinesl Zlatou palmu za nejlepší herecký výkon představiteli hlavní role Madsi Mikkelsenovi, je především triumfálním návratem pro režiséra (a autora nejlepšího titulu hlásícího se k manifestu Dogma 95 – Rodinné oslavy) Thomase Vinterberga. Tvůrce, - který v minulé dekádě kritiku i publikum otrávil poněkud zoufalými fantazijními, dramatickými i komediálními opusy (Za všechno může láska, Můj miláček ráže 6.65, Když se muž vrací domů) – kvalitativně navázal na svůj kultovní debut působivým dramatem muže jménem Lucas, který musí uvnitř dánské venkovské komunity čelit obvinění z obnažování se před dětmi.
Jednoduše, průzračně a přitom suverénně napsaný a natočený film přináší – navzdory jisté předvídatelnosti – zejména v druhé půli skutečně strhující podívanou (s vynikajícím koncem), při níž jsou vaše nervy chvílemi vystaveny tenzi bezmála nesnesitelné. Jakkoli je Hon technicky mnohem dál nežli Rodinná oslava, sdílí s ní podobný tematický rámec: i Vinterbergova novinka se soustředí na náhle rozklížené rodinné a přátelské vztahy a klade neodbytné otázky – na základě čeho si vlastně lidé vybírají to, čemu věří?
Ač poněkud nevyrovnaný (první polovina filmu působí přeci jen lehce překotně a neinvenčně), lze Vinterbergův opus přivítat jako důstojný comeback někdejšího zázračného dítěte, které díky bystrým scénářům Tobiase Lindholma (natočili spolu už předloňské Submarino) načíná novou, dost možná sevřenější kapitolu své tvorby.
Ani nový snímek legend italského filmu – bratrů Tavianiových – není bez chyb, a přesto jde o zážitek jen stěží opominutelný. Dokudrama Caesar musí zemřít, v němž skupina vězňů z římské věznice Rebibbia (z oddělení s nejvyšší ostrahou) připravuje inscenaci Shakespearova Julia Caesara. Pouhá hodina a čtvrt strávená s filmem, jež si odneslo hlavní cenu z letošního Berlinale, přináší lehce rozporuplné dojmy, nad nimiž ale průběžně vítězí univerzální přesahy a zjitřená emocionalita díla.
Přestože se Tavianiovi neubránili chvílemi přemrštěnému patosu (umocněnému i poněkud prvoplánovou hudbou), jejich pozorovatelský talent a subtilní inscenační nápady organicky propojené s citlivě vybranými pasážemi z Shakespearova geniálního textu, činí z Caesara jaksi velebnou, ale nikoli manipulativní zkušenost. Střídání černobílého a barevného materiálu, důvtipné nakládání s kulisou věznice i účelné přechody na detail jsou vhodnou estetickou volbou, která zdůrazňuje nedivadelní, ryze filmovou stylizaci díla; nakonec i nedostatečné odstínění hereckého a civilního projevu (někdy skutečně mimořádně nadaných) vězňů tu slouží k vědomému rozrušování hranic mezi realitou a fikcí. Vznešená myšlenka, podle níž se pro citlivější z odsouzených mafiánů cela stává skutečným vězením až v momentě, kdy poznají sílu umění, svádí k lehké ironii, ve filmové zkušenosti jako je tato, pro ní ale není moc místa. Tavianiových nepředstíraný soucit a pochopení pro společenské vyděděnce dal vzniknout snímku možná nedokonalému, ale přesto svěžímu a neobvykle jímavému.
Více jak osmdesátiletí režiséři v Caesarovi prokázali o poznání větší míru soudnosti a realizačního umu, nežli jejich slavný kolega Isztván Szabó – jeho tuctovou senilní vyprávěnku Za zavřenými dveřmi, která by stěží obstála i v sobotu odpoledne na televizní obrazovce, od pádu do naivity a prostoduchosti nezachránila ani tradičně solidní kreace hvězdného hosta letošního ročníku – britské herečky Helen Mirren (v kratičkém, náležitě jalovém výjevu z nemocnice se tu zjeví i nadabovaný Jiří Menzel v roli laskavě vyhlížejícího doktora, br).
Váš čelistní tandem nyní zamíří se Sergejem Loznicou do mlhy, s Matteo Garronem na reality show a navečer pak s Johnem Hillcoatem do doby prohibice. Zítra si pak povíme, jestli méně bylo více.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.