Karlovarské zavodnění: K čertu s horami!

Nejde ani tak o to, že jsem si na začátek naordinoval podezřele „kopcovitou“ tematiku. Jde spíš o to, že všechny ty vybrané filmy o horách a kopcích spojuje výrazný moment – krize autorit a způsob, jakým se s ní postavy vypořádávají. Těžkopádné souboje hrdinů nejsou nic proti tomu, jaké zápolení s aktuálním tématem vzdoru, poslušnosti a revolty svádějí sami filmaři.

První trek horské tůry mě zavedl za kopec (Za kopcem, 2012). Film tureckého režiséra Emina Alpera v mnohém navazuje na tamní lyrickou školu, která ráda nechává postavy bloudit krajinou a zakoušet zjitřené existenční stavy. Bohužel v tomto podání mezi nimi dominuje plahočivá nuda. Rodina ovládaná despotickým dědem bloumá ostrovem, občas se nepohodne a všechny své blouznivé přehmaty svádí na nikým neviděné pastevce z druhé strany kopce. Ambiciózní pokus nahodit vedle procítěné osobní noty i sžíravou společensko-kritickou rovinu končí vyslovenou fraškou. Mimo záběr umře deset koz, jeden pes a jeden šílený Turek. Bohužel dávno před nimi odešla na věčnost i moje ochota řešit, jestli náhodou tenhle turecký piknik není alegorií politické situace země půlměsíce.

Z filmu Za kopcem|foto: MFF KV

A teď přesun do vyšší nadmořské i kvalitativní výšky – třetí film svérázného Yorgose Lanthimose Alpy v mnohém navazuje na jeho předchozí titul Špičák, znamenitou bláznivinu o hermeticky uzavřené řecké rodině. Novinka si znovu bere na přetřes režisérova oblíbená témata – emocionální vyprázdněnost, vztahovou perverzi, potřebu být manipulován, společenské automatismy. Na rozdíl od předchozího snímku ale Alpám schází větší ucelenost. Je to film rozpadlý na třetiny, z nichž každá funguje tak trochu po svém. Přesto talentovaný Řek nabízí podvratný a nesnadno stravitelný pohled na zvrhlost autorit a neustálou potřebu být jimi manipulován a zaštiťován.

Samotný vrchol tematického trojboje zmiňoval Aleš ve svém včerejším Zavodnění, ale ve stále dost suchopárném programu se nelze nevrátit k filmu Na druhé straně kopců Cristiana Mungiua. Narozdíl od výše zmíněných snímků nemá rumunský režisér absolutně potřebu kýmkoli a čímkoli prvoplánově manipulovat, cokoli doříkávat. Jeho příběh otevírá volné interpretační pole, v němž je právě schopnost a moc autorit (světských a duchovních) vystavována přirozeně skeptickému pohledu, který nenabízí rozhřešení, jen bezprostřední prožitek bezmoci. Závěr snímku, jeden z nejpůsobivějších, jaké jsem kdy viděl, je plný syrovosti, bezvýchodnosti, je to ukázka toho, jak mistrovský film dokáže proměnit naše vnímání zcela všedních jevů a zcela všedních slov. Jak se umí stát autoritou, která si podmaní náš zúžený obzor a otevře zcela nový pohled na skutečnost.

Škoda, že příběh rumunského kláštera je v téhle magii zatím zoufale osamocen. O něco podobného se dýchavičně snaží David Cronenberg ve své anti-kapitalistické road movie Cosmopolis i rádoby svobodomyslný portugalský anti-western Na slaměné cestě, který by svou snaživou filozofičností a neohrabanou tezovitostí slušel spíš festivalu studentských filmů než karlovarské soutěži. Zase se tak potvrzuje to staré známé: bouřit se proti autoritám umí kde kdo. Ale otřást s nimi v samém základu, to už je trochu vyšší matematika.

Z filmu Cosmopolis|foto: MFF KV

Z karlovarských kopců zdraví otrlý a zatím převážně nespokojený divák