Lázeňský šmrnc 2: Pomíjivost ledu, výhřevnost uhlí

Letošní Vary jsou pro nás ve znamení vzájemné osvěty. Na mé straně je míč v oblasti životosprávy. Aleš až donedávna pojímal svůj stravovací režim jako mix buddhistického mnicha a předsedy Maa. To znamená: přes den voda a vzduch, večer bůček s medem. Pravidelné debužírování mi spokojeně kynoucí kolega oplácí osvětou v oblasti asijské kinematografie, což (snad) ospravedlňuje ono uhozené přirovnání výše.

Osobnost Tsai Ming-lianga mě včera uhranula z důvodů, které najdete v prvním vydání Šmrncu. Dnes se k nim přidala experimentální hodinovka Cesta na západ, v níž tchajwanský mistr krocení času a prostoru přivedl před kameru svého chráněnce Kang-sheng Leeho a francouzskou něžnou bestii Denise Lavanta. Sled uhrančivých výjevů, snímaných téměř výhradně statickou kamerou, kontrastuje důslednou pomalost pohybu buddhistického mnicha (Lee) a běžnou rychlost života francouzského města. Nesmírně invenční rámování mění jednotlivé výjevy ve výtvarně pohlcující plátna, v nichž hlavní roli hraje plynoucí čas, reakce lidí na záhadnou anomálii a prchavá váha každé slzy i nádechu.

Čtěte také

Pomíjivost existence, hmatatelné plynutí času i důraz na nejmenší detail, který nám ve všedním rytmu frenetického přelétání uniká – Cesta na západ nenašeptává líbivé prostopravdy, ale o to víc nechává diváka zakoušet banální danost, že vše směřuje ke konci, vše zaniká a čím rychleji se pohybujeme, tím méně tomu dokážeme čelit. Tsai Ming-liang je filmař s abnormálním viděním, které umí proměnit všední rytmus města v prostor metafyzického vytržení.

A k tomu všemu: ve strhujícím sedmiminutovém sprintu na 10 metrů poráží univerzální atlet a světový šampion v požírání melounů a zelí Kang-sheng Lee Lavanta rozdílem třídy. Těšíme se na jejich maratonský závod, vezmeme si kvůli němu dva roky prázdnin.

A se superlativy končit nehodlám, jen je přesouvám na území Číny. Před letošním vítězem Berlinale Černé uhlí, tenký led (!) se nám trochu klepala kolena, protože jde o čínskou detektivku (!!), navíc noir (!!!). Namísto zhnusení a paniky jsme po geniální závěrečné scéně explodovali nadšením. O uhlí a ledu vám budeme zpívat ještě dlouho. Skutečně jde o film noir (femme fatale, tajemné vraždy, detektiv, který v tom romanticky bruslí), navíc tu najdeme i svérázné prvky hardboiled psychologie (detektiv má k životu i případu krajně cynický a agresivní vztah).

Z filmu Černé uhlí, tenký led |foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Režisér Yi'nan Diao nenatočil žádnou konzervativní poctu klasikám, ale každým coulem moderní film, který je svou filozofií typicky asijský. Do značné míry odtažitý v psychologii, především ale naprosto nevypočitatelný, úskočný, výbušný, porušující žánrová pravidla absurdními výjevy a zlomy v náladách. Ctitelé přísné „západní“ detektivní logiky se občas budou pokoušet utopit v polévce Wan-tan, protože Diao vypouští i tam, kde jsme zvyklí naopak „napouštět“, to však nic nemění na faktu, že Černé uhlí, tenký led je kolosální barevná rachejtle odpálená s milimetrovým načasováním.

Pokud si tu mohu dovolit malý příměr, naposledy mě takhle asijská detektivka uhranula, když jsem před lety nedopatřením koukl na Pečeť vraha Joon-ho Bonga. Nejde jen o to, že čínští a korejští kriminalisté sdílí stejnou vášeň pro neortodoxní výslechové a pátrací metody (metoda horizontálního skoku snožmo na podezřelého by se měla vyučovat na pražské policejní akademii), ale především o to, že Bong i Diao mají stejný dar změnit směr, naladění a smysl na minimálním prostoru.

A trochu kritického hryzání: pokus doplnit triumvirát filmů asijskou hrdinkou Kumiko, která je lovkyní pokladů, dopadl tragicky. Americké indie s japonskými reáliemi vyprovokovalo v naší řadě zuřivou debatu, zda se jedná o film sledující výhradně retardované lidi, neschopné rozlišovat mezi realitou a fikcí, nebo o běsně nevydařený exemplář „roztomilého putování outsidera za tajemstvím“. Kumiko nám otrávila všechno od králíčků přes Minnesotu až po Fargo, což je na malou Japonku vážně titánský počin.

Nově nalezená zenově-gurmánská podstata nám však velí přijmout danost bytí a krokem mnichů se odebrat vstříc lepším zážitkům. Kdybychom se několik týdnů nehlásili, scházíme po schodech. Nebo se cpeme.