Lázeňský šmrnc 7: Quinquinova dobrodružství aneb Dumontova chráněná dílna

Takřka tříapůlhodinový Dumontův opus, komponovaný jako čtyřdílný televizní seriál, objíždí mezinárodní festivaly ve své filmové podobě – v širokoúhlém formátu a organicky rozdělen na čtyři kapitoly. Zdánlivě nesoudná filmová stopáž nicméně nepředstavuje žádný problém: Malej Quinquin je neuvěřitelně invenční, zábavnou a chytře podvratnou hrou s detektivními motivy, jejíž sledování je vrstevnatým potěšením.

Vystudovaný filozof a průkopník tzv. vyprázdněné narace Dumont, který v posledních patnácti letech ovlivnil uměleckou kinematografii svými formálně radikálními tituly jako Lidství nebo 29 palem, šokoval své příznivce (i odpůrce) lehkostí a zároveň precizností, s níž se pustil do komediálního žánru a přitom zůstal věrný svým trademarkům a zásadám.

Dumont i v Quinquinovi zkoumá hranici mezi člověkem a bestií, normalitou a vyšinutím, ovšem tentokrát ze zcela odlišných, groteskních a zároveň autentických pozic. Znovu svůj film zalidnil neherci s mentálními či fyzickými hendikepy, kteří dobře zapadají do kontextu vesnice, v níž je většina očividně zdegenerovaných obyvatel v nějaké formě příbuzenského vztahu. Dumont sice aberace a postižení svých hrdinů hojně využívá coby zdroj humoru, ale nikdy se jim nevysmívá – v hraničních momentech dokáže celou situaci pozoruhodně zvrátit a přimět diváka k nečekané sebereflexi.

Přestože se celý projekt jmenuje podle jednoho z dětských hrdinů, epicentrem snímku je defektní detektiv Rogier van der Weyden, který se za pomoci zcela absurdních investigativních metod snaží najít pachatele nepříjemně se množících brutálních vražd. Vyšetřovatel, jenž je charakteristický především komickou soustavou mimických tiků, představuje geniální mix dementního komisaře Clouseaua, podezíravého detektiva Colomba a existencialisty Rusta Cohla, trpícího ovšem Touretteovým syndromem. Jeho občanským jménem navíc Dumont skládá poctu svému oblíbenému vlámskému malířství, které očividně inspirovalo mnohé z vytříbených obrazových kompozic filmu.

Dumont diváka neustále překvapuje dokonale zvládnutými a časovanými gagy, z nichž mnohé se postupně stávají neodbytnými refrény, které se ale nikdy tak úplně neohrají (drtivá většina scén končí lakonickým povelem „tak jedem“). Zároveň ale destruuje veškerá dramaturgická pravidla: ignoruje jakýkoli dramatický oblouk, tříští vyprávění na groteskní epizody, nenabízí v podstatě žádné indicie a místo gradace poťouchle zpomaluje tempo až na hranici totální stagnace.

Ze seriálu Malej Quinquin |foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Místo rozhřešení případu se tak v závěrečné čtvrtině množí otázky i mrtvá těla. Nic z toho valně nevadí – to všechno je totiž součástí dokonale promyšlené koncepce, která autorovi umožňuje plasticky představit jednotlivé excentrické figury, vykreslit kuriózní prostředí Opálového pobřeží ve francouzském Calais a přitom se nenásilně dotknout témat rasismu, xenofobie i úvah o povaze zla a jeho vlivu na rurální venkovskou komunitu.

Malej Quinquin je odzbrojující, výsostně originální dílo, které má vzácný potenciál fungovat ve filmovém i televizním formátu. Klíčem k němu je až v závěru vyjevená přezdívka detektiva van der Weydena, kterému místní láskyplně přezdívají „mlha“. I tahle Dumontova filmová/seriálová „chráněná dílna“, z níž kromě jiného vzešla nejvtipnější scéna zádušní mše v dějinách kinematografie, přeci víc skrývá, než prozrazuje, a s gustem staví na hrdinech v permanentním mentálním zatmění. Groteskní neprostupnost a zmatení jsou ale neoddělitelnou součástí jejího nevšedního půvabu.