Deska týdne: Beck's Record Club
Songs of Leonard Cohen by Beck's Record ClubFoto: Press kit
Na vlastní verzi alba, na kterém v podstatě není co vylepšit, si troufne jen málokdo. Americký nadstylový divotvorce Beck si pozval do studia pár spřízněných muzikantů a v v reálném čase s nimi nahrál proslulý opus kanadského barda Songs of Leonard Cohen. Jak si poradil s albem, která nemá slabé místo, to vám prozradí Deska týdne.
Beck David Campbell. Nejslavnější Loser, po otci hudebník a scientolog, který vyrůstal v Los Angeles. Hodně ho ovlivnila tamní hudební scéna a umělecký okruh matčiných přátel. Jako teenager odjel do Evropy, toulal se a vydělával si pouličním hraním na kytaru. Chvíli žil u svého dědečka v Německu a když mu táhlo na dvacet, vrátil se do Ameriky. Přitáhla ho tam newyorská punková antifolková scéna. V téhle souvislosti asi pobaví, že jeho první kazeta se jmenovala Banjo Story. Průlom přišel po návratu do Los Angeles s první deskou a hlavně s písní Loser. Ochutnávku z profilu Becka a jeho projektu Record Club, v kterém zúročuje svůj skvělý nos na výběr spolupracovníků, tentokrát nachystala Veronika Mayerová.
"Výsledek předělávky ikonického opusu slavného kanadského barda Songs of Leonard Cohen je co do kvality velmi podobný: nevyrovnaný, lehce praštěný, přesto chvílemi poutavý. Mezi malá potěšení desky vznikající v reálném čase bez dalšího upravování patří zejména tracky So Long, Marianne nebo totálně poblázněná Master Song: z emočně drtivé písně Beck a jeho kompanie stvořili excentrickou funk-rapovou koláž," říká hudební redaktor Aleš "Knír" Stuchlý v ukázce z první recenze.
"A já vám říkám, že aspoň naladit to čelo a trošku se zkusit sezpívat mohli, protože určitě nejen mě to tahá za ucho. Ano, všechno to má jít během jednoho dne, neotesané a nepřikrášlené ven. Bez příprav, bez předchozí domluvy. Ale proč mám poslouchat, jak mi někdo zpívá text a je přitom slyšet, že ho nezná, čte ho z papíru a tím pádem mu už ani nezbývá čas na to, ho jakkoli prožít? Ale je pravda, že za podmínek, které si Beck s přišedšími vytýčili, asi udělat víc nešlo a šlápnout vedle se prostě muselo... Shodněme se na tom, že tleskat něčemu jen kvůli soupisce jmen nemá cenu a tentokrát doopravdy bouřlívý aplaus střídají rozpačitá ticha a pokašlávání," střídmě a skepticky hodnotí druhou nahrávku Record Clubu v druhé recenzi Tadeáš Haager.
