Deska týdne: Americký zpěvák a rapper Frank Ocean je Stevie Wonder pro 21. století

Když seriózní deník New York Times před dvěma týdny zveřejnil zprávu, že deska Franka Oceana s názvem Boys Don’t Cry je na cestě, unaveným fanouškům se vyplatila ostražitost. Ještě chvíli se totiž nemělo nic stát. Až o něco později se ukázalo, že se tak jmenuje časopis dokumentující natáčení alba, obsahující osobní esej zpěváka nebo básničku Kanye Westa o hranolkách. Tou dobou už byl venku pětačtyřicetiminutový film Endless a spekulace o tom, jestli je hudba doprovázející snímek skutečně očekávaným dílem, dva dny nato vyjasnilo až zveřejnění alba Blonde. Odborníci na hudební marketing si jistě zapáleně dělali poznámky – jako předtím byli překvapení, když Beyoncé vydala zničehonic Lemonade jako vizuální album, Kanye West dodělával desku Life of Pablo ještě několik dní po jeho premiéře v Madison Square Garden a Rihanna udělala antihitovou nahrávku. Tohle je liga Franka Oceana, kam bývalého člena kolektivu Odd Future Wolf Gang Kill them All katapultoval debut Channel Orange před čtyřmi lety.

Jak dostat na první příčky žebříčků skladby postrádající hitové parametry, předvedla Rihanna nebo Drake se smutným songem One Dance, usazeným ve středním tempu a bez snadno zapamatovatelného refrénu. Byl to nepravděpodobný kandidát na neuvěřitelné, patnáctitýdenní kralování hitparádě Billboard. Podobný přístup zvolil taky Frank Ocean, který kdysi psal hity pro Justina Biebera. Jako by snad teď navazoval na experimentální období Stevieho Wondera v sedmdesátých letech, pokud se onoho častého srovnání budeme chtít držet. Místo R&B hitovek s bombastickou produkcí, co nedostanete z hlavy, představuje album plné až nebezpečně bolestivých, soulových balad o lásce, strachu z dospívání a pochybách – ty se pohybují ve středním, až pomalém tempu a mnohdy jsou doprovázené jenom minimalistickými varhanami, kytarou nebo klavírem. Pečlivě vypiplané písně jsou plné nečekaných odboček a drobounkých detailů. Elektronické podklady od Jamese Blakea, skrytá vedlejší linka na harfu nebo snad nenápadný zpěv od Yung Leana, abychom jmenovali některé z nich. Vůbec, většina hostů je jaksi v pozadí, nehledě na to, jak hvězdní jsou. Taková Beyoncé i Kendrick Lamar se zde objeví jenom jako skromný back vokál ve dvou písních. Neexhibují a nedělá to ani Frank Ocean, jehož obnažený hlas je v popředí.

Frank Ocean – Blonde |foto: Def Jam Recordings

Přečtěte si i recenzi Vojty Jírovce: „Comeback Franka Oceana, který kromě vydání obou desek obnáší i publikaci časopisu, na němž se pozoruhodnou básní o McDonald’s podílel Kanye West, nakonec dopadl hodně rozporuplně. Blonde i Endless se nachází hluboko pod standardem, který před lety načrtla Oceanova první dvě alba.“

Ocean tu už není jenom zpěvák, skladatel a rapper, ale taky fotograf, scenárista a esejista, jak se přesvědčíme především v časopise. Přestože vyplynulo napovrch, že film Endless měl být jen naplněním závazku ve smlouvě s labelem Def Jam (Blonde tak nakonec vychází jako nezávislý release), všechny tři platformy jsou uceleným uměleckým dílem. Píseň Godspeed na nahrávce Blonde odkazuje na scénář k filmu o Oceanově dospívání, který najdeme v magazínu. Endless zas otevírají a uzavírají úryvky z techno nahrávky Device Control od fotografa Wolfganga Tillmanse, který nedávno vystavoval taky v Českých Budějovicích, s Oceanem sdílí lásku k autům a taky se podepsal pod coverem pro Blonde.

Člověku uvyklému na roztěkané překlikávání mezi songy na streamovacích serverech, nebo dokonce i v rámci jedné skladby, může přijít Oceanův počin těžkopádný. Když jeden z jeho producentů nedávno řekl k neustálému odkládání vydání, že „umění se nedá uspěchat“, mnohým už skřípaly zuby. Jiné to není ani s poslechem, až se chce vytáhnout otřepaná fráze, že album opravdu roste s každým přehráním.

Hodnocení: 90 %Frank Ocean – Blonde / Endless (Def Jam, self-released, 2016)