Deska týdne: Andy Stott sedí v autě a zalévá rez barvou

Než si Andy Stott potřeboval udělat čas na nahrávání své nové desky, živil se lakováním automobilů. Možná proto prý nejraději poslouchá hudbu právě v autech. „Můžete si pouštět hudbu, jak nahlas chcete, a nikdo vám neříká, že to máte ztišit,“ řekl britskému magazínu The Quietus. Ostatně představa, že Stottovi hrává při jízdě autem v hlavě něco podobného jako jeho nové album Faith In Strangers, dává celkem smysl. Jednak kvůli tomu, že jeho hudba evokuje rachtající mašinérii prorezlého automobilu ženoucího se po silnici. Zároveň tu podivně zmuchlané rytmy mnohdy připomínají pocit závratí, které zažíváte, když z okna jedoucího vozidla sledujete zároveň rychle se míhající křoviny blízko u silnice a pomalu se vlekoucí osamocené stromy na obzoru.

Album definuje Stottův přechod od digitálních nástrojů a softwaru k analogovým technologiím. „Nemám rád, když se o analogu říká, že je ‚hřejivější‘, ale já to tak vnímám,“ řekl v rozhovoru pro americký web Treblezine. Paradigmatický zlom je znát i na celkové struktuře alba. Spíš než sbírkou „tracků“ fungujících v tanečním bezčasí je Faith In Strangers tradičněji klenutým albovým narativem.

Andy Stott – Faith In Strangers |foto: Modern Love

Stejně jako na dva roky starém Luxury Problems tu hostuje Stottova učitelka na piano Alison Skidmore. Její zprocesované andělské vokály dávají svou propleteností chvílemi připomenout hlasové skulptury kalifornské Julie Holter. Oproti digitálně uhlazenějšímu předchozímu albu tu kontrast éterického zpěvu a šepotu a Stottových neučesaných plechových kotrmelců působí ještě líbezněji.

Přečtěte si i recenzi Honzy Bárty: „Místy až bolestivě syrový zvuk (schválně se vzpírající jakékoliv ekvalizaci) pak i přes první pochyby perfektně zapadá do svého protipólu v podobě jemně ambientních melodií v podkresu – nevzniká tu kakofonie, ale zvláštní souhra, kterou bych se místy nebál nazvat symfonií. Andy Stott je hudební demiurg, jehož nejnovějším záměrem je kloubit brutální s něžným – výsledek jeho nejnovější rovnice Faith In Strangers však bez debat zůstává krásný.“

V rozporu s názvem alba, který vybízí k důvěře v cizince, se při poslechu Faith In Strangers na nic podobného spoléhat nemusíte. Málokterý producent si za poslední léta vybudoval tak silnou reputaci jako právě Andy Stott, a nemusí tak nikomu dokazovat, co umí. Stottovo rozhodnutí vydat se analogovou cestou působí naprosto přirozeně, a to i v takových extrémech, které by byly na předchozích albech nepředstavitelné – v titulní skladbě například hraje stěžejní roli basová kytara.

Přestože je jeho zhudebněná rez místy (obzvlášť okolo půlky hrací doby) trochu proděravělá, chvilkové výpadky se dají Stottovi snadno odpustit v rámci cesty za osobnější estetikou. Faith In Strangers navíc beztak stojí za to už kvůli úvodním parníkovým variacím skladby Time Away a následné smrtící Violence.

Hodnocení: 80 %Andy Stott – Faith In Strangers (Modern Love, 2014), 53 min.