Deska týdne: Blur vyměnili vlastní mýtus za další skvělou desku
Popkulturní narativ přikazuje comeback jedné z nejúspěšnějších kapel 90. let zveličovat – první deska po dvanácti letech, první deska s Grahamem Coxonem po šestnácti letech a podařená marketingová kampaň s minimalistickými videoklipy k tomu dokonale svádí. Samotné album The Magic Whip ale vzniklo dílem náhody a vlastně mimochodem, zrodilo se z pětidenní hongkongské bubliny, ve které se čtveřice před dvěma lety ocitla po zrušení japonského koncertu. Důvod, proč se deska povedla podstatně víc než většina dlouho očekávaných comebacků, je nutné hledat právě v nenucenosti a spontánnosti natáčení.
Ve studiu uprostřed stísněného města, jehož atmosféra se neodráží jenom v apokalyptické vizi ústřední skladby There Are Too Many Of Us, ale v celé desce, se členové skupiny nebáli předkládat ke schválení vzájemně nepříliš související nápady. Skladby, jejichž texty ještě Damon Albarn zpětně vylepšoval po opakované návštěvě Číny, ale nakonec produkčně sjednotil Graham Coxon a Stephen Street, který se skupinou naposledy spolupracoval na eponymní desce z roku 1997. Je to často slyšet – singly Lonesome Street nebo Go Out by hladce zapadly třeba na Modern Life Is Rubbish nebo právě bezejmenné album, I Broadcast nebo možná trochu přehnaně skočná Ong Ong by zase našly svoje místo na Parklife. Jádro alba ale musíme hledat jinde, v písních, které tematizují současný život a které zvukově ohledávají něco na pomezí futuristického indie rocku a rozmáchlých dystopických balad.
Ještě před vydáním desky se objevily články, které Blur obviňovaly z bezmála kolonialistického vytěžování asijské estetiky, čínské znaky na obalu ale mají svoje opodstatnění. Asie je pro Albarna metaforou světa propojeného všudypřítomnou komunikací, která ale ve výsledku vede jenom k další izolaci. V textech najdeme zjevné styčné body s Albarnovou sólovkou Everyday Robots, zvukově je ale The Magic Whip jinde. Možná na žádné jiné desce Blur jsme neslyšeli tak těsné propojení Albarna a Coxona – autorská dvojice jako by spolu vůbec poprvé přestala soupeřit a teprve ve středním věku pochopila, kde jsou slabiny a silná místa toho druhého.
Obnovené přátelství, které živí i hudební spolupráci a které Albarn tematizuje v baladě My Terracotta Heart, vede k několika fantastickým skladbám – už zmíněná There Are Too Many Of Us s pochodovým rytmem a distancovaným zpěvem je jasný vrchol desky, podobně silně ale působí i bezmála bowieovská Thought I Was A Spaceman, která graduje podobně jako dlouho odkládaný start meziplanetární sondy. Ice Cream Man, která předkládá posluchači metaforu diktátora jako zmrzlináře s kouzelným bičem, je opentlená chytrým elektronickým motivem tak trefně, že ji člověk těžko dostane z hlavy. Druhý vrchol desky má ale podobu balady Pyongyang sugestivně propojující paranoii totalitního režimu s melancholií člověka, který si uvědomuje, že ideální země neexistuje nikde na světě.
Blur albem The Magic Whip přišli o část své aury a někdo by mohl právem namítnout, že příběh skupiny by byl bez comebackové desky zajímavější – motiv dvou tvůrčích osobností, které k sobě nemůžou znovu najít cestu a kvůli kterým už se nedočkáme nové hudby od jedné z nejdůležitějších skupin posledních dvaceti let, je pro rockovou mytologii téměř ikonický. Nikdy ale není špatná doba na ještě jednu skvělou desku od skvělé kapely.
Hodnocení: 80 %
Blur – The Magic Whip (Parlophone, 2015)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
