Deska týdne: Bratři Orffové maskují naivitu za křehkost

5. listopad 2013

Bratři Orffové načasovali vydání svého debutu do doby, kdy se svět nezávislé hudby vyrovnával s kulminující folktronickou vlnou a tuzemští posluchači očekávali adekvátní českou reakci – že nakonec titul první české odpovědi na zahraniční trend připadl krnovské kapele, bylo spíš zásluhou silné poptávky než skutečné kvality. Lidé po seriózní reakci toužili a v desce Bingriwingri úporně hledali něco, co v ní nikdy nebylo.

Druhé album, které na debut navazuje po dlouhých osmi letech, už ničím svázané není – móda nového folku dávno zmutovala do jiných odnoží a Bratři Orffové se můžou s klidem zařadit tam, kam patří už od svého vzniku. Jejich místo je někde uprostřed trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří poetika Jaromíra Švejdíka a skupin jako Priessnitz nebo Umakart, zasněná tvorba Tomáše Dvořáka a písničkářství Karla Plíhala. Poslední jmenovaný se do výčtu opravdu nedostal omylem – hned druhá skladba desky Šero Do hlavy je Plíhalovu přístupu tak podobná, že můžeme skoro mluvit o imitaci. Kde má ale Plíhal připravenou pečlivě vybroušenou pointu, končí Ivan Gajdoš s verši o tom, že se mění v běláska, rozpažuje ruce a letí k nebi.

Texty jsou jasně největší slabinou desky – o to víc, že Bratři Orffové zaštítili celou nahrávku příběhem o postavě jménem Serža Vantóš, která odkrývá realitu světa a utíká do svých fantazií. Zamýšlený narativ se ale rozpadá do nesouvislých ostrůvku poetiky, které zoufale chybí moment překvapení a přesného zacílení. Gajdoš se snaží spřádat sítě osamění, temnoty a šílenství, nikdy ale nezní opravdu intenzivně – svoje texty deklamuje zpovzdálí a nenabízí potřebný pocit opravdového propojení autora a jeho slov. O nic lépe na tom není ani skladba otextovaná Jaroslavem Rudišem a dvě písně od Kittchena.

Bratři Orffové|foto: Outsider_sk

Jako většina desek zpívaných česky i Šero vyžaduje vysokou míru tolerance a schopnost ignorovat lyrická klišé. Pokud se to ale posluchači podaří, uvědomí si, že středoškolské rýmovačky doprovází hudba, která určitou sílu má. Píseň Tunel zdařile staví na změnách tempa, ve Sboru pomsty duchů alespoň na první poslech zaujme taneční rytmus podpořený pitoreskním akordeonem. Právě tuhle skladbu ale táhnou ke dnu obraty jako „pach mrtvých snů“ nebo „myšlenky blednou“, za které by se nemusel stydět ani Robert Kodym.

Fanoušci debutu Bratrů Orffů budou nejspíš argumentovat tím, že je Šero křehká deska a k tomu, aby k člověku začala opravdu promlouvat, je potřeba se jí otevřít, vyšetřit si čas a poslouchat pozorně. Album ale nejlépe funguje přesně naopak – pokud se posluchač příliš nesoustředí na texty a nechá sofistikovanou produkci jenom cinkat v pozadí, je deska daleko snesitelnější než při soustředěném poslechu. Ten totiž odhalí naivitu, kterou kapela maskuje za křehkost.

Hodnocení: 60 %
Bratři Orffové – Šero (Quazi Delict Records 2013)

autor: Jiří Špičák