Deska týdne: Děti mezi reprákama převrhly vázu sentimentality

22. září 2016

Deska týdne

Poté, co Dominik Zezula spolu s Tomášem Havlenem pozastavil činnost noise-popového dua post-hudba, vrhl se s přizvanými kamarády na projekt Děti mezi reprákama. S loňskou deskou Újezd, na které se mihli i Lukáš Novotný z kapely Bratři Orffové nebo Bohdan Bláhovec, sice nedokázal mezi objevenými talenty proměnit nominaci na cenu Vinyla, jeho debut byl ale textařsky vyspělou nahrávkou, která dokázala balancovat na tenké hraně intimity a patosu. U nové desky Haiku se ale o rovnováze mluvit nedá.

Během venkovního koncertu Dětí mezi reprákama na Stalinu jsem si ve frontě na pivo vyslechl vousaté přirovnání, že Zezula je takový „horší Nohavica“. Jakkoli se tato formulace může zdát úsměvná, má k pravdě dál než ostravský bard k fotbalové Spartě. Zezula netouží být dalším rozervaným písničkářem, který skládá poctu domácím folkovým ikonám. I když otevřeně přiznává svůj vřelý vztah k projektu Sun Kil Moon písničkáře Marka Kozeleka, víceméně se mu daří být samorostem s vlastní vizí.

Nové album Haiku čítá celkem osm skladeb a ke každé z nich vznikl jednoduchý videoklip. Stejnou cestu před pěti lety zvolil kupříkladu písničkář Justin Vernon alias Bon Iver. Od té doby se vizuální ztvárnění stalo jedním ze zajetých způsobů, jak propagovat vydání nové nahrávky.

Přečtěte si i recenzi Jakuba Šponera: „Haiku mě donutilo uvažovat o tom, kde že je vlastně ta tenká hranice mezi hip alternativním písničkářstvím a obyčejným rádiovým popem.“

Jestli má Zezula s Kozelekem něco společného, je to sklon k lyrické grafomanii, který se přelil i na popovější Haiku. Jeho mozaikovité textařství čerpá z příšeří zakouřených nádražek, apatií vytěsněných selhání, letních lásek, vzpomínek na dospívání nebo z pocitu odcizení po příjezdu do rodného města. Klíčovým prvkem folkové hudby je identifikace. Mnoho pražských „náplav“ patrně Zezulovi porozumí, když zpívá: „Jsem návštěvník ve vlastním světě / cizák v zemi z pohlednic / ještě na pár zajdu taky / pozdravit starý známý a nic víc.“

Dominanci textů nad hudbou samotnou ale na Haiku nelze přeslechnout. Muzikantsky Zezula ustoupil do pozadí na úkor bratra Daniela, jazzového klavíristy, a váza sentimentality se definitivně převrhla na stůl. Právě i kvůli tklivému klavíru, který nedokázal zastoupit roli civilnějších kytarových partů, ztrácí Zezulův poněkud monotónní vokální projev kouzlo po prvních třech skladbách. Největším problémem skladeb na Haiku je jejich zaměnitelnost. Na klavírním písničkářství vystavěném na patosu, které mistrně ovládal Jiří Bulis, si Děti mezi reprákama vylámaly zuby.