Deska týdne: Devadesátková Kiesza je nejlepší, když vypadne z role

Přestože je ale Kiesza součástí hitparádového popu, nenechává se jeho podobou příliš svazovat a v mnoha ohledech se od současné elity v čele třeba s Arianou Grande liší. Je o něco rafinovanější, méně hédonistická, má lépe nastudované popkulturní žánrové zákruty posledních let a v neposlední řadě má i výraznější hlas. Co je ale nejdůležitější – na to, že má Kiesza ty nejvyšší komerční ambice, je i docela odvážná.

Ze zmíněného hitu Hideaway, který ovládl rádia, nákupní střediska i iPody, to zase tak poznat není, tam se Kiesza drží celkem tradičního mustru v podobě devadesátkového feelingu, houseového beatu a euforického zpěvu. Jakmile ale dojde na skladby Losin’ My Mind nebo Bad Thing, ve kterých se Kiesza spojila s rappery Mickem Jenkinsem a Joeym Badassem, začne být všechno zajímavější. Bezmála soulový projev totiž Kiesze sedí ještě o něco víc než hitparádová rozevlátost a ve spojení s oldschoolovým zvukem, který oba rappeři vyznávají, to funguje náramně.

Právě fakt, že taneční elektropopový zvuk Kiesza v pravidelných periodách ředí žánrovými odbočkami, dělá ze Sound of a Woman skvěle poslouchatelnou a svěží desku. Všude jinde by třeba klavírní coververze megahitu What Is Love vyzněla směšně, když je ale následovaná titulní skladbou, která prozkoumává stejná teritoria jako devadesátková eurodancová legenda Haddaway, dává všechno smysl. Je to pořád jenom pop a jako takový bude samozřejmě rychle stárnout, přesto má v podání Kieszy větší trvanlivost než většina podobně ambiciózních nahrávek.

Kiesza – Sound of a Woman |foto: Lokal Legend

Hodnocení: 75 %Kiesza – Sound of a Woman (Lokal Legend/Islands, 2014)

Čtěte také: Recenzi Karla Veselého: „Sound of a Woman není jen stylová pocta devadesátkám, ale skýtá i jistou naději, že by mainstreamový pop za oceánem (a následně i ve zbytku světa) mohl po fázi agresivního hédonistického EDM začít objevovat i svoji vlastní slavnou minulost. Kiesza by pak pro příště mohla být ještě trochu odvážnější.“