Deska týdne: Indierockový revival Bully dá posluchači přesně to, co potřebuje
„Kdyby všichni ve studiu pracovali tak tvrdě jako Alicia, vystřídaly by se všechny naše nahrávky na prvním místě hitparády.“ Touhle pochvalou nepočastoval frontwoman nashvillské kapely Bully nikdo jiný než slovutný Steve Albini. Pověst producenta, který dokáže vlastním umem vytáhnout na indierockový piedestal i průměrné kapely, jej sice pomalu opouští, ale Albini je koneckonců pořád jenom producent, který svoje kapely propaguje jako každý jiný. Energie a pracovitost jsou ale v případě Bully víc než jenom marketingová zaklínadla. Skupina, ze které by prýštilo tolik odhodlání a autenticity, tady už zkrátka dlouho nebyla.
Konkurence je přitom velká, u Bully můžeme najít styčné body s oslavovanými Speedy Ortiz, zní podobně jako Vivian Girls nebo Honeyblood a svými kořeny jsou pevně připjatí k půdě, kterou poprvé rozoraly raně devadesátkové skupiny semknuté do hnutí riot grrrl. Tohle přirovnání je ale zároveň trochu stereotypní – Bully se totiž neobtěžují se zhudebňováním genderových manifestů a ani se nesnaží nabourat maskulinní prostředí hudebního průmyslu. Podle Alicie Bognanno, která je nejenom frontwoman, ale i výhradní skladatelkou skupiny, jde v jejich hudbě o dvě věci: aby písně zněly stejně jako život, který skupina žije, a aby se s každou jednotlivou skladbou mohla skupina stoprocentně ztotožnit.
Bully jsou uzavření do sebe, sama Alicia ostatně nepokrytě přiznává, že současnou scénu moc nesleduje, a když zrovna nehraje nebo neskládá svoje vlastní písně, radši si dá od veškeré hudby přestávku. Uzavřenost se projevuje nejenom v zakonzervovaném zvuku skupiny, která by svůj debut Feels Like mohla v nezměněné podobě klidně vydat v polovině 90. let, ale především v textech. Ty mají podobu poměrně rozverně rozmetaných detailů z osobního života zpěvačky a připomínají něco mezi intimním osobním deníkem a hlasitě deklamovanými slogany. Ani tady nemůžeme hledat nějak výraznou originalitu.
Čtěte také: Přečtěte si taky recenzi Honzy Macháčka: „Na půlhodinovém debutu nenajdete takřka žádné místo, které by dokázalo překvapit i po desátém poslechu. Argument, že „punk je jinde“, také příliš neobstojí.“
Kapele tedy nakonec zůstává už jenom zmíněná energie a schopnost napsat dokonale vystavěnou píseň, která je stejnou měrou jednoduchá i intenzivní. To je ale nakonec v indie rocku to nejdůležitější – vřískání Alicie Bognanno v písni Picture se v posluchačově hlavě spolehlivě usadí hned napoprvé, stejně je to i s punkovou rychlovkou I Remember nebo pomalejší Too Tough s drtivými kytarami. Bully ve výsledku nejsou nic víc než revival toho, co už jsme stokrát slyšeli. Zachovávají si ale nezbytnou dávku čerstvosti, odhodlanosti a talentu napsat přesně takovou písničku, jakou si žánr žádá.
Hodnocení: 70 % Bully – Feels Like (StarTime International, 2015)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
