Deska týdne: Král neambiciózního folk rocku Kurt Vile opět nezklamal
V druhé písni desky b’lieve i’m goin down… I’m an Outlaw, která je pro filadelfského písničkáře Kurta Vilea už šestým sólovým počinem, zpívá bývalý člen skupiny The War On Drugs o tom, že se jako psanec schovává v rohu přeplněné místnosti. Tuhle referenci můžeme samozřejmě číst jako naplnění jednoho z klasických textových kánonů folkové hudby, která je pro vyděděnce přímo určená. Zároveň ale může Kurt Vile zpívat i o svém postavení na současné nezávislé hudební scéně – vlna retrománie, která ještě před několika lety fungovala jako přední a nejvlivnější trend, už definitivně ustoupila – a historizující Kurt Vile pořád zůstává.
Aby člověk dokázal pořád znovu a znovu naplňovat formu, která je tu v prakticky nezměněné podobě přítomná už minimálně čtyři dekády, musí mít v sobě něco navíc. U Kurta Vilea je to schopnost vyvolávat dojem, že všechna jeho hudba vzniká mimoděk a z vnitřního přesvědčení, že je zkrátka nutné zpívat – a je celkem jedno, o čem to ve výsledku bude. Není hned nutné sahat k nafouknutým přirovnáním, ale právě v tomhle připomíná Kurt Vile svého největšího oblíbence Boba Dylana, který v životě prošel nesčetnými proměnami, touhu chrlit skladby ale nikdy nezastavil.
Jestli předchozí folkrockový opus Wakin on a Pretty Daze připomínal Dylanovo jiskřivé elektrické období v polovině 60. let, introspektivní b’lieve i’m goin down… evokuje album New Morning, a to přesto, že Vile prý desku natáčel výhradně v noci. Dylan žil v době natáčení stranou všeho hluku na své farmě a vychovával děti a i Kurt Vile se nachází v životní fázi rozrůstání rodiny. Oba dva písničkáře tahle doba inspirovala k výraznému zpomalení, ústupu od komplikovanosti a nahlédnutí do vlastního nitra – ani jednomu z nich ale přitom nechyběl humor.
Kurt Vile na albu b’lieve i’m goin down… ve výrazně větší míře než kdy předtím zapojuje klavír, skladby už nejsou tak rozmáchlé a místo své pověstné hypnotické repetice spíš Vile používá postupné budování atmosféry pomocí ironických štípanců v textech. Přesto nechybí ani výrazné hity – úvodní singl Pretty Pimpin je téměř dokonalý otvírák desky a na chvíli znovu připomene Vilea v období naprosté bezstarostnosti, skladba Dust Bunnies zase připomene zvuk Dylanova spolupracovníka Marka Knopflera a megahity jeho kapely Dire Straits. V téhle skladbě zároveň Kurt Vile asi nejokatěji vytahuje dylanovskou vokální manýru, ničemu to ale nevadí.
Přečtěte si taky recenzi Honzy Macháčka: „Na novém albu chtěl Vile zvýraznit svou zádumčivou stránku, být víc osobní, snad i proto poněkud upustil od rozmáchlých sól a dal víc prostoru bendžu a pianu. Melancholickému meditování ale opět zdatně sekunduje Vileův smysl pro humor a nakažlivá sebeironie. B’lieve i’m goin down… je osobitou zpovědí, která odmítá sebelítost. Blíže než k syrovému dokumentu má však k lyrickému deníku napůl blázna, napůl génia, který se musí ráno v koupelně zamyslet, zda čistí zuby sobě nebo neznámému vetřelci.“
Album b’lieve i’m goin down… není událost už proto, že jej za událost nepovažuje ani sám autor. Je to zkrátka jenom další skvělá nahrávka od písničkáře tak talentovaného, že se nemusí obtěžovat vlastními ambicemi.
Hodnocení: 80 %
Kurt Vile – b’lieve i’m goin down... (Matador, 2015)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
