Deska týdne: Laneganovo rádio má rušičku
Málokdo na světě má tak příjemně nemocný hlas jako Mark Lanegan. Screaming Trees by bez jeho sípání a chraptění byli jenom druhořadou bigbítovou kapelou a zůstává bez debat, že mu za mnohé vděčí i dlouhá fronta lidí, se kterými během dosavadních tří dekád své kariéry spolupracoval.
Před dvěma lety ale jako by přestalo platit, že všechno, o co se šmirglpapír Laneganova barytonu otře, zní docela dobře. Na desce Blues Funeral zpěvák vykročil z bezpečného pološera country, blues a vůbec americany vstříc studeně znějícím klávesovým linkám a umělým rytmům. Nebylo to zrovna šťastné setkání, písničky zněly až překvapivě banálně, zkušený desperát na novém poli najednou působil dezorientovaně a nepatřičně.
O to více údivu v posluchači vyvolává novinka, o které nejde říct, že by byla prozřením z naivního úletu. Přitom začátek není vůbec marný: otvírák Harvest Home, postavený na triviálním sledu akordů, skončí těsně předtím, než by stačil nudit, a následující Judgement Time má všechny prostředky k tomu, aby Mark Lanegan rozjel hru, která mu jde nejlépe: pomalé tempo a přidušený zvuk harmonia jsou přesně tím prostorem, ve kterém je pánem situace. Hned další skladbou je ale posluchač vytržen někam jinam – Floor Of The Ocean se bzíkajícími synťáky otravně táhne skoro donekonečna. Další tracky v první polovině alba ovšem žádné vysvobození nepřinesou, The Killing Season a Seventh Day jsou pop tak beznadějně všeobecný, že spojení unylého základu s Laneganovým zpěvem zní málem jako pitvoření. Máme-li se chytit symboliky rádiového vysílání, jako by někdo pustil do jednoduchých písničkových struktur jakousi velmi rafinovanou rušičku, kvůli které už nejde pořádně rozpoznat, koho to vlastně posloucháme.
V druhé půli naštěstí lehce převáží nálada povědomá ze starších nahrávek zadumaného post grunge vypravěče, přičemž finále v posledních dvou skladbách vyloženě nabízí ruku ke smíru. Zbývá tak naděje na lepší příští, navzdory tomu, že ve skladbě The Wild People zpěvák tvrdí, že „hřích byl spáchán a odpuštění se nedostaví“, je samozřejmé, že každý má právo dělat chyby. Snad má Mark Lanegan s albem Phantom Radio na dlouho vybráno. Jsem si totiž jistý, že se najde nemálo těch, co by ocenili, kdyby se zase naplno chytil svého kopyta.
Čtěte také: Přečtěte si také recenzi Miloše Hrocha: „Na předchozím albu se Lanegan v refrénu Gray Goes Black ptá, jestli posloucháme rádio, na kterém vysílá. S aktuální nahrávkou Phantom Radio se zdá, že jsme stanici stále nepřeladili a dramaturgie se nikam neposunula, jenom mnohem méně drží při sobě.“
Hodnocení: 60 % Mark Lanegan – Phantom Radio (Heavenly Recordings, 2014)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.