Deska týdne: Let’s Eat Grandma nás berou na výlet psychedelickým pohádkovým lesem

Hollingworth a Walton se znají už odmalička, hudbu začaly společně tvořit až na konzervatoři. Na svém debutu se jim podařilo vybudovat temný pohádkový svět, ne nepodobný tomu z Alenky v říši divů. Název I, Gemini obě kamarádky nezvolily náhodou – v rozhovorech za sebe údajně dokončují věty a britskému hudebnímu magazínu NME se přiznaly, že žijí ve vlastním světě a nejsou schopné se přizpůsobovat ostatním. „Když nejsme spolu, jsme v pohodě, ale společně jsme odpadlice. Nemůžeme se s nikým kamarádit, máme vlastní svět, do kterého je těžké proniknout,“ uvedly. Společný interní humor je hnacím motorem jejich imaginace, například skladba Eat Shiitake Mushrooms se zrodila při cestě ze školy, když hudebnice viděly na zdi graffiti s tímto sdělením, a rozhodly se z tohoto zážitku udělat písničku.

Přečtěte si i recenzi Miloše Hrocha: „Let’s Eat Grandma fantazií i hlasem připomínají CocoRosie a dadaistickými hříčkami The Fiery Furnaces. Jejich hudba je ale bytostně britská – když začnou rapovat, ozve se zase nejenom kvůli přízvuku básnířka Kate Tempest a nad celým albem se vznáší aura experimentálního popu Kate Bush nebo potrhlost Micachu and the Shapes.“

Alenka v říši divů přestává být dětsky veselou a příjemnou pohádkou přesně v momentě, kdy kočka Šklíba mizí v temnotě lesa a kdy mrož z písničky Tydlitáta a Tydlitýta požere malé ústřičky. Jako v šestnáct let staré McGeeho počítačové hře, kde se vydáváme na cestu pěkně hlubokým lesem – ze začátku taky vše vypadá idylicky. Stejně tak se změní dojem z desky, když Hollingworth a Walton ječí uprostřed skladby Sleep Song. Připomíná to ty nejhorší noční můry. Právě obdobná snovost, jakou známe z Carrollovy knihy, se pro jejich hravý pop hodí nejlépe. Kromě strohé a znepokojivé elektroniky pracují s flétnami, xylofonem nebo s ukulele, jak je tomu v poslední skladbě Uke 6 Textbook, která je coverem otvíráku celého alba. Desky školního sešitu tak jako by rámovaly celý debut.

Svou hravostí i prací s hlasem jsou Let’s Eat Grandma přirovnávány k duu CocoRosie, kromě zasněného a občas příliš roztomilého zpěvu se nebojí ani příležitostně rapovat. Hlavním východiskem však zůstává nedělat si z ničeho hlavu. Hudebnice zůstávají hlavně své a se zarputilostí a spontaneitou tvoří mnohovrstevnatý, nepředvídatelný a originální pop.

Hodnocení: 85 %
Let’s Eat Grandma – I, Gemini (Transgressive Records, 2016)