Deska týdne: Let’s Eat Grandma vypráví pohádku o nekonečném dětství

Pohádky pro děti jsou ve skutečnosti příběhy, kde se vraždí a dějí se krutosti. Vezměte si třeba tu jednu z nejznámějších o Červené karkulce, jejíž motivy se dají dohledat už u pohádkářů bratří Grimmů. Dívka v kápi kráčí s košíkem jídla lesem, aby navštívila babičku. Jenže potká vlka, který od ní vyzví, kam má namířeno. Karkulku předběhne, babičku sní a pak si v přestrojení počíhá na její vnučku. Všechno dobře dopadne a vlka nakonec rozpáře myslivec. Na tuto temnou stránku pohádek chtějí posvítit právě Let’s Eat Grandma. A my si můžeme představovat, že někde uprostřed tohoto příběhu hrají v hlubokém lese na klávesy a mandolínu právě Hollingworth a Walton, jako v klipu ke skladbě Eat Shiitake Mushrooms.

Snění za bílého dne, kdy se to už při vyučování ve škole nedá vydržet a kdy nechcete žít jenom mezi řádky čítanek, to je něco, co jejich hudbu charakterizuje nejlépe. I nástroje, které obě studentky konzervatoře používají, jako by vypadly z hodin hudební výchovy – je mezi nimi xylofon, zobcová flétna, triangl, housle nebo zmiňované klávesy a mandolína. Let’s Eat Grandma fantazií i hlasem připomínají CocoRosie a dadaistickými hříčkami The Fiery Furnaces. Jejich hudba je ale bytostně britská – když začnou rapovat, ozve se zase nejenom kvůli přízvuku básnířka Kate Tempest a nad celým albem se vznáší aura experimentálního popu Kate Bush nebo potrhlost Micachu and the Shapes. Dobře by se taky album I, Gemini hodilo jako alternativní soundtrack k dobrodružství přírodních tvorů ve videohře Botanicula.

Publicista Simon Reynolds ve své recenzi pro magazín Wire o dvojici talentovaných dospívajících dívek píše, že hudba je pro ně způsobem, jak oddálit konec dětství. Nahrávka spojující nevinnost a dechberoucí talent je ale zároveň natolik vyzrálá a vzhledem k věku autentická, že klidně předčí i některé z výše zmiňovaných interpretek, které se ve své tvorbě do dětství vrací.

Hodnocení: 80 %
Let’s Eat Grandma – I, Gemini (Transgressive Records, 2016)