Deska týdne: Lorde drží kladivo na submisivní pop

Novou vlnu diskuzí o autenticitě v popu odstartovala v loňském roce Lana Del Rey, která před vydáním desky Born To Die sebejistě okupovala trendové blogy. Když se ale později zjistilo, že za její retro vizáží a submisivní sebeprezentací stojí ve skutečnosti management, který se navíc snaží smazat všechny důkazy o její předchozí desce, přestala být pro svoje někdejší obdivovatele zajímavá – měli pocit, že jim prostě lže.

Jde o základní nepochopení mechanismů současné popkultury, která především nabízí prostředky k posílení vlastní identity – koho posloucháš, tím také jsi. Novozélandská zpěvačka Lorde si tohle uvědomila a svoje debutové dlouhohrající album Pure Heroine tak zpracovala jako opojnou antitezi vyleštěného materialismu. Sama přiznává, že ji zvuk Lany Del Rey podstatně ovlivnil, neustálé narážky na drahý alkohol a luxusní auta jí ale přišly moc opulentní a v kontextu celé tvorby Lany Del Rey vlastně nepochopiltené.

Lorde to říká otevřeně: v písní Royals, která se stala hitem ještě před vydáním aktuální desky, svoje posluchače ujišťuje, že není hrdá na svoji adresu, nikdy neviděla diamant a že nechápe, proč se neustále zpívá o věcech, které zná jenom procento populace. Lorde řídí kadilaky jenom ve svých snech, nezdá se ale, že by jí to nějak zásadně vadilo, naopak. Z písně Royals je díky tomu generační prohlášení.

Lorde – Pure Heroine |foto: Universal Music

Nejdůležitější klíč pro pochopení tvorby Lorde se ale skrývá ve videoklipu k druhému singlu jménem Tennis Court, který velmi minimalistickým způsobem zabírá jenom obličej zpěvačky. Ta ale ve skutečnosti zpěvačkou není – celou dobu videa mlčí a zírá do kamery, ústa otevře jenom proto, aby imitovala defektní citoslovce, kterým končí každý refrén. Může jít o narážku na zpěvačky, které nabízejí pouze vlastní stylizovaný obličej a zpívat vlastně vůbec nemusejí, v kontextu s posměšnými verši o královně krásy jde ale bezmála o kladivo na submisivní pop.

Pure Heroine je pop, o kterém je možné mluvit a takových není moc. Kromě toho je to ale pop, který funguje přesně podle pravidel – okouzluje i v okamžicích, kdy nic nevysvětluje. Nikdy není nabubřelý, veškerá produkce je poměrně úsporná, přesto je v každé skladbě něco, co posluchače magneticky přitahuje – ve zmíněné Tennis Court detailně propracované elektronické beaty, v Royals bezmála gospelový sbor, v závěrečné A World Alone minimalistická kytara. A především samozřejmě hlas.

Nemá smysl tvářit se, že Pure Heroine není produkt – není ostatně žádným tajemstvím, že Lorde podepsala nahrávací smlouvu už před třemi lety a od té doby svůj debut pilovala. Důležité je, že je to produkt, který jde správným směrem. Není patetický ani teatrální, je dostatečně originální a především je spjatý se svými posluchači.

Lorde – Pure Heroine (Universal Music)