Deska týdne: Někdy to ze sebe nemůžu dostat. Brand New zpívají uvěřitelně o depresi

„Emo je emocionální hudba pro emocionální lidi,“ takto ironicky začíná kreslený mikrodokument o historii žánru server Pitchfork. Čtenáři časopisu Bravo si emaře pamatují jako teenagery s obarvenou patkou zakrývající oči, krajkovanými rukavičkami, se sklony k sebepoškozování a s plakáty My Chemical Romance vylepenými v pokoji. Mainstream si žánr vytvaroval a okrájel ostré hrany, ale nebylo tomu tak vždycky. Vše začalo v americkém Washingtonu v první polovině osmdesátých let, když vznikla kapela Rites of Spring v čele s frontmanem Guyem Picciottem, který zpíval do úplného vyčerpání o bytostně osobních věcech. Pak přišla kapela Embrace a několik dalších u washingtonského labelu Dischord a vznikala jiná takto profilovaná vydavatelství jako Ebullition Records – ale vedle tvrdého jádra se formovala i měkčí varianta žánru. Od Sunny Day Real Estate v devadesátých letech to došlo až k Jimmy Eat World a v nultých letech se emo také díky vlivu hudební televize MTV dostalo do středního proudu.

Tady někde začíná příběh kapely Brand New v čele se zpěvákem Jessem Laceym. Na debutu zněli – fanoušci prominou – víc jako Sum 41 (důkazem je skladba Failure by Design z debutu Your Favorite Weapon z roku 2001) a postupně se začali blížit Modest Mouse (třetí deska The Devil and God Are Raging Inside Me z roku 2006). Možná víc než první alba pomohlo vybudovat jejich kult osm let mlčení – když nepočítáme několik koncertů a vydání nikdy nezveřejněných demo nahrávek. Nezmizeli ale úplně jako Richey James Edwards z britských Manic Street Preachers a jejich páté a údajně poslední album Science Fiction slaví první číslo 1 v americkém žebříčku – letos to je vedle Arcade Fire a Linkin Park třetí kytarová deska a také první album v nezávislé distribuci, kterému se to podařilo. Sami ho propagují jako své poslední, takový marketingový tah funguje vždycky dobře.

To neznamená ale, že by nahrávka sama o sobě nebyla zajímavá. Jsou zde slyšet riffy Pearl Jam (451) nebo se tu připomene Nirvana (No Control). K tomu se přičítá bohatá instrumentace, kde se ozývají banja a mandolíny, a jednotlivé vrstvy objevujete až po několika přehráních. Na několika místech zní jako béčková strana Moon & The Antarctica (Same Logic / Teeth), jak si všímá víc hudebních publicistů. Lacey umí zpívat o sebedestrukci a úzkostech: „Mám pozitivní zprávu, někdy to ze sebe nemůžu dostat.“ Píseň Can’t Get It Out se v druhé půlce zlomí v katarzní přiznání: „Jsem maniodepresivní.“

Ta slova mohou být opravdu důležitá v době, kdy je deprese onemocněním moderní společnosti (podle statistik trpí v USA nějakou formou deprese třetina obyvatel, v Británii to je polovina) a velká většina postižených se o ní stydí mluvit. Na albu Science Fiction ze sebe zároveň snímají stigma emo kapely – jejich vyznání jsou uvěřitelná a plastická. A dokazují, že se nebojí vkročit na jiná žánrová území rocku. Pátá deska nezůstane jen jednou z letošních nahrávek s nejlepší fotkou na obálce, ale také jedním z ukázkových a důstojných reunionů a rozluček zároveň.

Hodnocení: 75 %
Brand New – Science Fiction (Procrastinate! Music Traitors)