Deska týdne: Nenápadná vybroušenost Junip

„Tobias nemá hudební vzdělání, vlastně ani pořádně neumí noty. Když hraje na klávesy, vždycky se strefuje jenom do těch černých a čeká, co z toho vzejde. Jeho přístup je spíš umělecký než čistě hudební.“ Takhle popsal José González svého spoluhráče z kapely Junip Tobiase Winterkorna, který má na druhé eponymní desce skupiny zásadní slovo.Přestože oblíbená zkratka hovoří o Junip jako o skupině sdružené kolem písničkáře Josého Gonzáleze, bez jeho spoluhráčů by album nejspíš znělo podobně nevýrazně jako jeho sólové desky. Gonzálezovo zásadní poznávací znamení je totiž paradoxně jeho neprůbojnost, dokonce se říká, že ani fanoušci pořádně nevědí, jak González vypadá a že je ve skutečnosti Švéd. Tohle není osobnost, kolem které je možné postavit skupinu vyčnívající v dnešní nadprodukci.

Junip si to nejspíš uvědomují, a právě proto jsou zásadním motivem alba sofistikované a velmi kreativně uchopené aranže. Nejlepší momenty na nahrávce přicházejí v okamžicích, kdy se decentní a velmi odměřený hlas Josého Gonzáleze protne s napůl improvizovanými syntezátorovými vyhrávkami Tobiase Winterkorna, jako je tomu třeba v úvodní skladbě Line of Fire nebo v plíživé baladě Beginnings.

Junip - Junip |foto: Mute Records

Tehdy přestávají být Junip standardní formací pohybující se na pomezí popu a folku a stává se z nich skupina, která velmi nenápadně a opatrně, ale přece jenom nabízí něco víc. González sám album shazuje, když tvrdí, že je plné holčičích písní o vztazích. Není to pravda – eponymní nahrávka Junip je dobře vybroušená a promyšlená deska. Jestli jí něco škodí, je to fakt, že se González drží zbytečně při zdi.

Junip – Junip (Mute 2013)