Deska týdne: Oh No od Jessy Lanzy je roztěkaným soundtrackem k rozchodu o 160 BPM
Letos je to 10 let, co samotář Burial vydal u britského labelu Hyperdub svůj eponymní debut. Ten zůstal definujícím dílem pro dystopický dubstep i – jak se později ukázalo – prvními ozvěnami jeho labutí písně. Jenom několik dní před výročím zveřejnila u stejné značky kanadská producentka, zpěvačka a představitelka alternativního R&B Jessy Lanza svou druhou velkou desku Oh No, kde ukazuje, jak zní křehké lovesongy s footworkovým beatem. Nahrávka je taky stvrzenkou, že Hyperdub je po tolika letech stejně relevantním hledačem v beatových vodách.
„Chcete anděla, který by na vás dohlížel a byl pořád s vámi, ale zároveň nemáte, kam jít. Jediné, co můžete dělat, je sedět ve fast foodu pozdě v noci a nezvedat telefon,“ popisoval odcizení velkoměsta Burial ve známém rozhovoru s hudebním publicistou Markem Fisherem pro magazín Wire. Mluvil o životě plném kámošů, kteří ale nejsou skutečnými přáteli – o přítomnosti naplněné samotou nalezenou v neustálém kontaktu s lidmi. Na rozdíl od Burialových temných ploch dělá Jessy Lanza někdy až euforický pop, i když onoho anděla právě dost možná ztrácí. Třeba ve skladbě VV Violence.
„Ty se mnou ale ani nemluvíš, pokaždé když se ti snažím něco dokázat, celé dny věnuji lásce, kterou nikdy nevidím,“ zpívá Lanza do beatu místy obnaženého na jednu linku se zvýšeným tepem o 160 úderech za minutu. Odposlechla ji z tracků chicagských producentů sdružených pod hlavičkou kolektivu Teklife. Ostatně se dvěma z nich – DJem Spinnem a DJem Tasem – spolupracovala na svém skvělém loňském EP You Never Show Your Love.
Nenápadný footwork, jak se stylu říká, míchá Jessy Lanza na novince s riffy analogových synťáků, které vychází z dlouhodobé fascinace prací japonského producenta Haruomi Hosona a jeho Yellow Magic Orchestra – obdivují ho společně s partnerem, spoluproducentem alba a polovinou dua Junior Boys Jeremym Greenspanem. „Vintage“ zvuk osmdesátkového j-popu tu může hrát stejnou roli, jako mělo v Burialově hudbě praskání desky nebo samply ze zaprášených archivů. Jde o hledání ztraceného času v polozapomenuté hudbě, které ale zní kvůli potřebnému nadhledu současně.
Pokud někdo zpěvačku označoval po boku FKA twigs nebo Kelely za naději současného nebo alternativního R&B, už vzdáleného bombastické Timbalandově produkci, nemýlil se. Minimalistické struktury známé z jejího tři roky starého debutu Pull My Hair Back zůstaly, Lanza je však mnohem odvážnější zpěvačka – jenom někdy používá efekt, aby se připodobnila japonským popovým hvězdám. Střídání footworkových pasáží s pomalou melancholií, mnohdy v jedné skladbě, je, jako když po období euforické zamilovanosti přichází sžíravé pochyby o tom druhém. Když věříte, že všechno půjde zachránit, vzájemně se však jeden druhému nenávratně vzdalujete a záhy to vzdáváte. Ať už to ale dopadne jakkoliv, z alba Oh No chemie jen tak nevyprchá.
Hodnocení: 90 %
Jessy Lanza – Oh No (Hyperdub Records, 2016), 40 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
