Deska týdne: Olga Bell balancuje v bahnu devadesátkových hitparád

Když před dvěma lety Olga Bell vzala své posluchače na fantaskní projížďku krajinami Ruska, ukázala jim místa, kudy informační a technologický vývoj ještě neprošel. Její album Krai přistálo v územních částech, o nichž mapy příliš neříkají a ve kterých folklorní tradice nejsou prodávány v muzeích či skanzenech, nýbrž zůstávají předávanou zvyklostí. Rozhodně však nešlo o sbírku rurálního folku – ten se tu střetl s inventářem postupů avant popu a soudobé kompozice. Ruku v ruce s tím šlo vědomí, že představy Bell o Rusku jsou zakotveny minimálně stejně tak v její fantazii jako ve skutečnosti a že celá deska je spíš představou o zemi, z níž odešla ještě v dětském věku sedmi let.

Olga Bell se nyní vrací s druhou dlouhohrající deskou, kterou pojmenovala Tempo a jež zdánlivě nemá s předchozím materiálem cokoliv společného. Ruštinu nahradila angličtina, cello a zvonkohra ustoupily smyčkám a beatům z hudebních editorů. Krai se zvukově k novince nemá ani tak jako starší sourozenec, jako spíš náhodná několikavteřinová známost, třeba ta přes zamlžené okno spěchajícího rychlíku.

Tempo lze vnímat jako vědomý pokus o další hudební expedici, která tentokrát směřuje do světů devadesátkového tanečního popu a house music. Pro někoho, kdo má diplom z prestižní konzervatoře, se nemusí jednat o příliš čitelný krok – zvlášť když Bell sama říká, že ji k tomu nevedla snaha o „outsiderský“ přístup k taneční hudbě, který by se snažil rozleptat její konvence, ale jednoduše chuť pracovat s komerční klubovou hudbou. Dá se tu ale rozpoznat návaznost na předchozí materiál. Bell si znovu vybrala časovou etapu ze své minulosti, na niž se zpětně dívá. Bohužel na rozdíl od předchozí Krai ubylo imaginace a naopak přibylo doslovnosti.

Bell je nejsilnější ve skladbách, které jí dovolují rozšířit očekávaný arzenál popové taneční skladby, a v hravých momentech, jakými jsou například synťáková mezihra z albového singlu Randomness nebo v samém závěru ztemnělé pasáže ze skladby America. Především druhá polovina desky v čele se skladbou Ritual, která se musí řadit mezi nejnaivnější pocty taneční lepkavosti, které kdy kdo nahrál, působí ale hodně bezradně.

Olga Bell – Tempo |foto: One Little Indian

Tempo je dvousečná deska. Na jedné straně se jedná o kontakt s minulostí a vlastními vzpomínkami na dobu tanečních hitů, na které máme tendenci se zpětně dívat, když ne s posměchem, tak alespoň s lehkou ironií. Bell se do tohoto světa ponořila s odvahou a cílevědomostí dobrodruha. Na ne zrovna málo místech ale její Tempo působí, jako by zabředlo do bahna dobových hitparád až příliš hluboko.

Hodnocení: 65 %
Olga Bell – Tempo (One Little Indian, 2016)