Deska týdne: Písně jesenických Priessnitz přichází z bezčasí a zase se tam vrací

Měly to být city, se kterými se potýkali lidé tisíce let před námi – láska, beznaděj, smrt a děs z něčeho většího, než jsme my sami. Britské goth-rockové kapely na rozdíl od těch ostatních post-punkových tolik neřešily politiku, ale zajímala je věčná témata mytologických rozměrů. Kytarista Petr Kružík s Jaromírem Švejdíkem ještě za socialismu, v druhé polovině osmdesátých let, slyšeli v Jeseníku díky zahraničnímu rozhlasovému vysílání kapely jako The Cure nebo The Sisters of Mercy, možná i The Killing Joke. Obklopeni majestátní přírodou, která pamatuje pálení čarodějnic, si rychle uvědomili, že se zahraničními vzory mají něco společného. Povedlo se jim tento trend přeložit našim posluchačům a osobitým způsobem ho zabydlet v rodící se České republice. I když v dokumentu Davida Ondříčka z roku 1992, kdy vyšla taky první deska Priessnitz s názvem Freiwaldau, nesměle popírali, že by hráli gotický rock. Podívejte se kolem sebe, jak by se tady dala psát veselá hudba, ptali se na kameru. Tohoto postoje se drží už téměř 30 let a pochmurní jsou i na aktuální desce Beztíže.

Frýdek-Místek, odkud pochází další čeští gotici Prouza, by klidně mohl být tovární Manchester nebo Sheffield – hlavní post-punková města. Jesenicko kus výš na mapě ale mělo a má svoje kouzlo, které je bytostně „naše“. Když už se Priessnitz ve videoklipech neukazovali nalíčení jako upíři, vyprávěli příběhy o odsunu Němců ze Sudet, které znali z dětství od rodičů a prarodičů. Nebyly o nic málo temnější, jenom kapela zněla od druhé poloviny devadesátek líbivěji a zvuk byl na rozdíl od syrových začátků čistší. Zpět už se Priessnitz nevrátili a nedělají to ani na aktuálním albu Beztíže, které navazuje na desku Stereo z roku 2006. Některé z předchozích nahrávek sice trpěly tím, že byly „přeprodukované“, ale to není případ novinky.

U úvodní hitovky Na kraji města si možná pamětníci zase zastesknou po těch starých Priessnitz z prvních desek, kdy Švejdík zpíval hlubokým hlasem jako Nick Cave s The Birthday Party (ale rozhodně to nedělal tak okatě jako zpěvák porevoluční kapely Rány těla). To mohou vynahradit Kružíkovy nápadité kytarové motivy nebo to, že deska s citlivými obrazy osamění, šílenství nebo viny za bezmála hodinu neztratí tempo. Je zasazená do jakéhosi bezčasí, není tu mnoho indicií – její příběhy se mohou odehrávat těsně po válce nebo někdy nedávno. Vedle skladeb sevřených v hlukových stěnách (snad vyvažujících popové melodie), jako jsou Kdo seje vítr a Až se probudíš, stojí písně čerpající z lidovek nebo působivá balada Daleko (o blížící se smrti), kdy jsou „stěny blíž a blíž a strop níž a níž“. Pokud se ke Švejdíkovi jako textařovi odkazují současné kapely, je to právě kvůli takovým písním.

Priessnitz – Beztíže |foto: Supraphon

Během těch deseti let po Priessnitz zůstalo na domácí hudební scéně prázdné místo. Švejdík je jedním z mála hudebníků, který dokáže vedle Zrní nebo Tata Bojs najít společnou řeč takzvané alternativy a mainstreamu – jako na začátku devadesátek, kdy byl po kapele střihu Priessnitz hlad, nebo před pár lety se soundtrackem k filmu Alois Nebel a hitem Půlnoční, kde zpívá Václav Neckář.

S deskou Beztíže chce jeden nejraději zapomenout na Švejdíkovo působení v křečovitém Kafka Bandu nebo na spolupráci na projektu Bohemia, oživujícím české lidové písně. V Priessnitz zní zpěvák nejpřirozeněji. Až je škoda, že se kapela podle slov jejích členů se silným albem Beztíže loučí.

Hodnocení: 75 %Priessnitz – Beztíže (Supraphon, 2016)