Deska týdne: Priessnitz natočili smířené album na rozloučenou

Nakažlivě sychravá nálada debutu Freiwaldau, pokračující přes následující Nebel až k Hexe, to jsou jedni Priessnitz. Zachmuření, ponoření do jesenického oparu, bloudící v jeskyních a zapalující ohně na kopci. Ani stylizace ve vystupování tehdy v první polovině 90. let nemohla zastřít fakt, že jesenická čtveřice byla především kapelou věrně předávající potemnělé kouzlo pohraničí. Právě na tuto verzi Priessnitz dodnes přísahají fanoušci, co se považují za takzvané skalní.

Přečtěte si taky recenzi Miloše Hrocha: „Švejdík je jedním z mála hudebníků, který dokáže vedle Zrní nebo Tata Bojs najít společnou řeč takzvané alternativy a mainstreamu – jako na začátku devadesátek, kdy byl po kapele střihu Priessnitz hlad, nebo před pár lety se soundtrackem k filmu Alois Nebel a hitem Půlnoční, kde zpívá Václav Neckář. S deskou Beztíže chce jeden nejraději zapomenout na Švejdíkovo působení v křečovitém Kafka Bandu nebo na spolupráci na projektu Bohemia, oživujícím české lidové písně. V Priessnitz zní zpěvák nejpřirozeněji. Až je škoda, že se kapela podle slov jejích členů se silným albem Beztíže loučí.“

Z pochopitelných důvodů není taková bezútěšná nálada dlouhodobě udržitelná. Dříve, než by to začalo být směšné, opustili Priessnitz mrtvolně studený zvuk ve prospěch mnohem vstřícnějšího výraziva. Kytara Petra Kružíka, poznávací znak od prvního akordu, ustoupila od nervy drásajících laufů a do hlasu Jaromíra Švejdíka se začala namísto naléhavosti čím dál častěji vkrádat nostalgická ospalost. I tahle kombinace dávala smysl a byla do velké míry poutavá, i když se nedalo přeslechnout, jak se z kapely, která je doma především na horách, postupně stává kapela ryze městská. Kdo by si toho nevšiml v hudbě, v textech mohl celkem dobře pozorovat proměnu témat.

Na letošní desce Beztíže jsou Priessnitz v tomto smyslu zase ještě o kus dál. Už dávno ne les a divočina, spíše Café V lese s divoženkou, která dělá, co se pro dobře vychovanou dívku nesluší, a v závěru dá hlavnímu hrdinovi příběhu jasně najevo, jak stárne. Stárnutí, ohlížení a také nenápadné připomínání smrtelnosti stojí v pozadí většiny písniček na desce. Přírodní motivy, které ze Švejdíkových veršů nikdy nezmizely, slouží už spíše jako pozvánka k bezpečné nedělní procházce, při které se především vzpomíná na to, co bylo tenkrát. Dobře, že emocemi se nijak zvlášť neplýtvá, vždyť ani tempo se nehoní a dynamika nepřehání.

Vše doprovází inteligentní, možná až moc decentní, kytarová hudba pánů v letech, která se utrhne ze řetězu jen zřídkakdy. A i když zpěvák v jednom z mála divočejších momentů slibuje, že svůj „barák po Němcích“ jednou zapálí, zní to jen jako fórek v kruhu přátel, kteří mu sborově přitakávají, že „o tom to je“.

Priessnitz – Beztíže |foto: Supraphon

Beztíže je vlastně ideální album na rozloučenou – za celou svoji kariéru Priessnitz nikdy nezněli tak mírně a smířeně, těžko si představit, kam by šlo dále pokračovat. V titulním tracku je ostatně vyjádřen poslední vzkaz fanouškům: pomalu, nesměle odcházíme. Není to přehnaně velké gesto, proto se dá docela dobře snést, i když je jasné, že raná alba budou času vzdorovat lépe.

Hodnocení: 70 %
Priessnitz – Beztíže (Supraphon, 2016)