Deska týdne: S Young Fathers v uvědomělém transu

Aktivně vstřebávají svět kolem sebe, mají názor a zajímá je svobodná tvorba. Jen takovou ji chtějí prezentovat dál. Jejich živelnost, přímočarost a citlivost obnovují naději, že hudba může něco a hlavně někoho změnit.

Minulý rok za své album Dead získali prestižní cenu Mercury Prize. Sami si to předpověděli, když prohlašovali, že jejich vcelku radikální hudební výpověď není nic jiného než pop. Jejich druhé LP má název White Men Are Black Men Too a už to je důkaz toho, že pohodlnost se nedostavila. Texty jsou méně poetické a daleko přímočařejší, jejich myšlenky se tak dostanou i k těm, kteří jsou strženi hlavně chytlavostí jejich písní. Vynořují se přehlížená témata a velká hesla, která vybízejí k opakování, ale vycházejí z palčivé reality.„Jsem unavenej z té hry na poslušnýho černocha.“

Málokdo by dnes rap považoval za nebezpečný, často se ani nebere vážně a možná i politická korektnost nám neumožňuje přiznat, že tam někde je jiná, velká síla a odlišné vnímání. Shabazz Palaces se mistrovsky vyhnuli racionálním hodnocením své tvorby. Young Fathers mají podobnou sílu a jinakost, ale navíc se jim na nové desce povedlo formulovat důležitá témata k zamyšlení, která můžeme pochopit všichni, pokud chceme.„Vy svině, lpíte na bohapusté lži. A není to tak?“

Young Fathers – White Men Are Black Men Too |foto: Big Dada

Válčit se ale nebude, násilí není žádoucí, podobně jako u Kendricka Lamara, který využívá sílu svých předchůdců k osvětě. Alloysious, Kayus a G prožívají politiku, společenské napětí, sounáležitost, násilí, rasismus a zamýšlejí se nad tím, jaký mohou mít přínos. Jejich hudba je dobrým příkladem, že lékem na rasismus nemůže být hra na stejnost. A jejich smutné obličeje při předávání Mercury Prize dokazují, že se tu nečeká na povolení. Svobodná tvorba tvoří svobodu. „Dej mi sílu, dej mi bolest. Věčnost je pro všechny stejná. Hledej něco divného. Mít víc síly není lék.“

Přečtěte si i recenzi Karla Veselého Psychedelický boyband Young Fathers míří mimo tento svět: „Young Fathers nám tady nabízí vstupenku na báječnou výpravu v krajinách dosud nepojmenovaných hudebních forem. Pokud jste unaveni z desek, které jdou jedním uchem tam a druhým ven, pak White Men Are Black Men Too je přesně jejich opakem – je to halucinogenní román nebo film, který vám nedá spát a musíte ho neustále převracet v hlavě.“

Sami tomu, co vznikalo impulzivně na berlínské rezidentuře, mohou klidně říkat pop rock, vedle sebe tu uslyšíte varhany a zneklidňující kvílení modulárního syntezátoru jako výlet do 60. a 70. let. Na trendy zvuk se neohlížejí, drtí soul punkem a rap rock’n’rollem, boří si vlastní kostel stadionovými hity a pochody. Skutečnost se tu ovšem nezjednodušuje na úkor pouhého posílení a pobavení davu. Young Fathers udržují ostrou hranu, a to hlavně pro sebe. Říkají, že rovnost v naší společnosti není, a jejich album ani není pokusem o její nastolení. Deska zprostředkovává napětí i uvolnění skvěle zachyceným hlubokým prožitkem a díky strhující hudbě se můžeme dostat blíž k pochopení zkušenosti jiných. K uvědomělému transu.

Hodnocení: 90 %Young Fathers – White Men Are Black Men Too (Big Dada / Ninja Tune, 2015)