Deska týdne: Sufjan Stevens a spol. na cestě do kosmu
I když se poslední dvě dekády mluví o tom, že dlouhohrajícím koncepčním albům již odzvonilo, zavedení interpreti čím dal tím častěji narušují současný status quo kultury postavené na chytlavých singlech a úderných klipech. Jedním z nejzajímavějších přírůstků na poli programových nahrávek je aktuální album Sufjana Stevense, Bryce Dessnera, Nika Muhlyho a Jamese McAlistera – aktualizovaná verze koncertního cyklu písní z roku 2012 Planetarium.
V roce 2011 přijal americký skladatel Nico Muhly objednávku Muziekgebouw Eindhoven. Zadání eindhovenského koncertního sálu si Muhly vyložil po svém, k práci na projektu přizval písničkáře Sufjana Stevense, kytaristu The National Bryce Dessnera a perkusionistu a beatmakera Jamese McAlistera. Společně dali dohromady cyklus písní pro smyčcový kvartet a pozounový septet – Planetarium. Po britském turné v roce 2012 se čtveřice odmlčela, aby se po pěti letech vrátila s přepracovaným materiálem ve formě opulentního, hodinu a čtvrt dlouhého sci-fi alba, které strukturou připomíná vrcholy (a někdy i průšvihy) zlatého věku konceptuálních alb.
Když autoři Planetaria mluví o pocitu, s jakým se vraceli k nahrávce původní koncertní verze, ve shodě zmiňují Pandořinu skříňku. Není bez zajímavosti, že čtveřice kolem Sufjana Stevense v rámci komunikace k albu používá aluze na antickou mytologii – jedním z velkých témat Planetaria jsou právě mýty a jejich smysl v dnešní době. Přirovnání procesu vzniku alba k mytické skříňce, jejíž otevření přineslo na svět bídu, nemoci a utrpení, ale nezní pouze jako PR – převést živelný zvuk orchestru, elektroniky, syntezátorů a kytar do alba, které bude fungovat po hudební a zvukové stránce, je úkol hodný nejednoho antického hrdiny. O to překvapivější je, jak dobře celé album, hlavně po produkční stránce, zní.
Už první poslech Planetaria napoví, v jakém vztahu jsou čtyři spoluautoři alba. Sufjan Stevens stojí nejenom za všemi texty, jeho skladatelský rukopis je slyšet na většině melodií alba. To ale neznamená, že by se fanoušci Stevensovy poslední desky Carrie & Lowell dočkali pokračování v podobě dalšího akustického, písničkářského alba plného klenutých příběhů. Novinka svojí glitchovou roztříštěností, pulzujícími strukturami, ambientními plochami a autotuneovými zpěvy ze všeho nejvíc připomíná Stevensovo The Age of Adz. Není se ostatně čemu divit, Planetarium začalo vznikat rok po vydání zmiňovaného rozporuplně přijatého alba z roku 2010.
Velká část textů volně navazuje na témata, která fanoušci znají z doby před Carrie & Lowell, kosmologická koncepce alba ale Sufjanovi dovoluje být ještě intimnější a zároveň se bez velkých karambolů pouštět do filozofické gymnastiky, zahrnující meditace o konečnosti lidské existence, vztahu víry, mýtů a vědy a takřka surrealné převyprávění antických legend a jejich otisků v názvech planet. Každého nerda jistě potěší, že mezi písněmi pojmenovanými po tělesech nacházejících se v blízkosti planety Země najde i track věnovaný trpasličí planetce Pluto. V něm Stevens ukazuje, proč je jeden z nejceněnějších indie textařů poslední dekády, když s neuvěřitelnou ladností spojuje příběh Pluta a jeho orbitujícího měsíce Charona, jejich mytologické jmenovce a debaty o tom, jestli Pluto může být považováno za planetu, ve verších jako: „Charon, the fog lifted / Messenger dwarfism/ Let’s leave evidence to rest /... / Loneliest passageway / Orbiting castaway / Beat your beauty at your breast.“
Nejsilněji pak tento koktejl působí v tracích, ve kterých se Sufjan skrze pojmenovávání velkých konceptů dostává k vlastním pocitům, strachům a sexualitě. Jako když v tracku Venus s neuvěřitelnou lehkostí spojuje pro běžného posluchače nesrozumitelné termíny, které v antické řečtině označují hezké pozadí, narážky na starokřesťanské rituály a melancholické vzpomínání na první erotické zkušenosti na metodistickém táboře.
I když Planetarium zapadá nejlépe do portfolia Sufjana Stevense, bylo by krátkozraké podceňovat vklad ostatních autorů. James McAlister, jehož beaty už dlouhá léta doprovází Sufjanovo pisníčkářství, i zde působí jako skvělý katalyzátor rychlých erupcí nálad, McAlister se ale zároveň nebojí v důležitých momentech podtrhnout repetetivní melodie ostinátním doprovodem, jako třeba na hypnotickém tracku Saturn. Dessnerova virtuozita, smysl pro doprovod a zvláštní cit pro netradiční harmonie dodává albu potřebnou hloubku.
Nejrozporuplnější je vliv Nika Muhlyho. Ten ve svých ostatních projektech, obvykle ukotvených ve světě tzv. současné skladby, až příliš často sklouzává k jednoduchým efektům nebo kýči. To by u popového alba nemusel být problém, některé ze skladeb, ve kterých měl evidentně na starosti víc než pouhou orchestraci, ale působí tak trochu do počtu a někdy zbytečně na sílu. Nejde mu sice upřít skladatelskou zručnost, jen se nabízí otázka, jestli by Planetarium nebylo přece jen o něco kompaktnější, kdyby se délka alba zkrátila o jeden ze syntezátorových droneů nebo o část košatých aranží. Spolu s pár minutami by Planetarium tak přišlo o zbytečnou nabubřelost některých pasáží. I přesto je ale důkazem, že i dnes je možné nahrát více než solidní album s konceptem jako vystřiženým z artrockových 70. let, které v lecčems předčí rockistické dinosaury.
Sufjan Stevens, Nico Muhly, Bryce Dessner, James McAlister – Planetarium (4AD, 2017)
Hodnocení: 85 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
