Deska týdne: Za novou desku Midi Lidí se nemusíme stydět
Vždycky tady budou dva tábory. Jedni je budou nenávidět a druzí milovat. Samozřejmě že je to klišé a jsou tady výjimky, ale na Midi Lidi to tak nějak sedí. Z experimentálního projektu trojice vyrostla do kapely, která předskakuje Tata Bojs a sdílí pódia s Monkey Business. Je jí všude tolik, až začala lézt se svými naivními slovními hříčkami a záměrně vlezlým krautpopem na nervy. Nová studiová deska Give Masterpiece a Chance!, navazující na pět let starou Operaci „Kindigo!“, ale ukazuje, že je možné mezi fanouškovskými tábory volně přeskakovat. I kdyby jenom na chvíli.
Přiznejme si to. Přestože pokaždé, když je řeč o Midi Lidech, obracíte oči v sloup a s trochou swagu elitářského hudebního nadšence je rázně zavrhujete, někde tam bude písnička, kterou máte rádi a možná si ji jednou za dlouhou dobu potají pustíte. Nikomu o tom ale nikdy neřeknete. Poprvé veřejně přiznávám, že takovou skladbou pro mě je Na co nesmíš zapomenout z předchozího alba Midi Lidí. Jasně, možná to je taky z nostalgie po nějakých zapomenutých místech nebo ztracených láskách, ale v necelých třech minutách vystihuje všechno, proč mít Midi Lidi alespoň trochu rád (stejně jako track Rád vařím ztělesňuje všechno, proč je bytostně nenávidět).
Přečtěte si i recenzi Jana Macháčka: „Midi Lidi s vtipem a chytlavými písněmi obrací starosti a uspěchanost na lopatky, jako to dříve uměli Buty nebo Mňága a Žďorp. Petr Marek odhodil háv estrádního šaška a vžil se do role empatického kámoše, který ale umí dloubnout loktem do žeber.“
Na co nesmíš zapomenout je osobní výpověď o každodennosti, která se neobléká do zbytečných jinotajů a snad může pomoct rozplést někdy zašmodrchané nitky mezilidských vztahů. A Petr Marek se tady navíc nesnaží být vtipný. Právě takto introvertních skladeb je především v druhé půlce desky Give Masterpiece a Chance! většina – příklon k odlehčené melancholii si nese Marek z bočního projektu Monikino Kino. K tomu se musí přičíst živé bicí v podání Tomáše Kelara místo automatického bubeníka a více kytarových linek namísto presetů z hudebního softwaru Ableton. Neznamená to ale, že se při poslechu nebudete muset přenést přes pasáže jako „kopák – šroťák – Goťák“.
Marek před natáčením alba odjel na měsíc k moři, aby utekl od všech povinností, programově odmítal pracovní nabídky, které se podle jeho slov v rozhovoru pro Radio Wave neodmítají, a zkusil žít svůj život. Něco podobného se mu s kapelou Midi Lidi podařilo v době, kdy je workoholismus civilizační chorobou, říct s deskou. Dobrý pop by měl alespoň podle starých pravidel promlouvat ke všem – a to Midi Lidi hitovkami jako Žižla s kytarou připomínající The Cure umí. Pokud by měla být trojice těmi, kdo prorazí normalizační bublinu českého popového showbyznysu, je to pro nás dobrá zpráva. Tohle je jejich kategorie, vedle Tata Bojs nebo Buty, ne nezávislá scéna, a tak bychom měli kapelu brát. A jako se už nestydím za to, že se rád vracím ke starší Na co nesmíš zapomenout, nestydím se ani za studiovou novinku Midi Lidí.
Hodnocení: 75 %Midi Lidi – Give Masterpiece a Chance! (Bumbum Satori & XProduction, 2016)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
