Deska týdne15. června  2017 v 10:20  

Hudba planet: afrofuturismus, útěk z reality i Václav Neckář

Z přebalu alba Planetarium od Sufjana Stevense - Foto:  4AD

Z přebalu alba Planetarium od Sufjana StevenseFoto:  4AD

Naše aktuální deska týdne, tedy Planetarium od Sufjana Stevense, Bryce Dessnera, Nika Muhlyho a Jamese McAlistera, může v roce 2017 znít trochu nepatřičně. Přece jenom jde o opulentní konceptuální album tematizující sluneční soustavu, které se do doby streamování moc nehodí. Z historického hlediska ale nejde o nic zvláštního – k vesmíru se totiž skladatelé a později i kapely za poslední století obraceli velmi často. Tady je krátká (a výběrová) exkurze do hudby, ve které syčí komety, vybuchují sluneční erupce a rotují prstence.

Když v roce 1918 anglický dirigent Adrian Boult v Londýně poprvé představil orchestrální suitu svého přítele Gustava Holsta Planety, slyšelo ji na soukromém představení pouhých 250 lidí – do konce první světové války zbýval ještě víc než měsíc a lidé se spíše než ke vzdáleným vesmírným tělesům upírali k novému uspořádání Evropy. Planetární cyklus pozdně romantického skladatele ale během následujících let získal obrovskou popularitu a předznamenal touhu lidstva utíkat během hrůz dvacátého století do jiných, nebo alespoň velmi vzdálených světů.  

Gustav Holst byl inspirací nejenom pro předního impresionistického skladatele Maurice Ravela, ale i pro daleko nepravděpodobnější hudebníky. Jedním z nich je třeba japonský experimentátor Isao Tomita, který skoro šedesát let po prvním uvedení Planet přepracoval Holstovo vznešené kosmické víření do podoby místy groteskního syntezátorového rituálu. V té době, tedy v druhé polovině sedmdesátých let, už byla samozřejmě vesmírná horečka v popkultuře na vrcholu, a to nejenom díky kosmickým závodům mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. K zásadnímu okouzlení vesmírem přispěl na konci šedesátých let i rozmach LSD a jiných psychedelických drog. Oboje dohromady spojil začínající David Bowie, který využil situace a na okouzlení Apollem 11 či úspěšným přistáním na Měsíci postavil svůj první hit Space Oddity v hlavní roli s kosmonautem Tomem. Je trochu s podivem, že třeba takoví The Beatles o vesmíru nikdy nezpívali, dostatečně je ale zastoupili jejich londýnští kolegové Pink Floyd, se kterými The Beatles sdíleli nahrávací studio v Abbey Road. 

V době, kdy Beatles chystali Sgt. Peppera, natáčeli Pink Floyd ve stejných studiích svůj debut The Piper at the Gates of Dawn. A právě tohle album otevírá skladba Astronomy Domine s intoxikačně deklamovaným výčtem planet a jejich měsíců. Tady ještě Pink Floyd pod vedením Syda Barretta nepostrádali skřípající hranu a snahu narušit tradiční písňovou formu. O pouhých pět let později už ale bylo všechno jinak – jejich nejslavnější deska a dost možná nejslavnější vesmírná deska vůbec, tedy The Dark Side of the Moon, byla tak opulentní, že se nechtěně zasloužila i o vznik punku. Album spojující civilizační problémy s vesmírnou estetikou dodnes patří k nejprodávanějším deskám vůbec. 

Přečtěte si recenzi Jonáše Kucharského desky týdne s názvem Planetarium: „Album je důkazem, že i dnes je možné nahrát více než solidní album s konceptem jako vystřiženým z artrockových 70. let, které v lecčems předčí rockistické dinosaury.“ 

Než v roce 1993 zemřel, prohlašoval americký jazzový pianista a klávesista Sun Ra, že se vrátí zpátky na Saturn. Nebyl to od něj jenom pouhý bonmot – motiv návratu na domovskou planetu, na které neexistují rasová segregace ani společenské problémy, je klíčový pro celé hnutí afrofuturismu. Pro Sun Ra byl navíc Saturn důležitý i z jiného důvodu. El Saturn Records byl totiž název labelu, na kterém vydával svoje první nahrávky a který zároveň patřil k prvním značkám vlastněným Afroameričanem. Alton Abraham jej založil v roce 1957 a funguje dodnes. Místo jazzu se label poslední dobou specializuje na hip hop a rap, prstencová planeta v názvu už ale bude navždy připomínat, z jakých pohnutek label vzniknul a co znamenal vesmír pro Afroameričany v druhé polovině dvacátého století. 

Za mimozemšťana se ale nevydával jenom Sun Ra, podobně s vlastní mytologií pracoval třeba i funkový průkopník George Clinton. Legendární album Mothership Connection využívá příběh o domovské vesmírné lodi, jejíž posádka křižuje vesmírem a zažívá stále nová dobrodružství. Nabízí se samozřejmě paralela se seriálem Star Trek, George Clinton ale svoji Enterprise vytvaroval do podoby cadillacu a místo laserů z ní nechal vystřelovat funkové groovey a riffy. Vesmírná loď se objevovala i na živých vystoupeních a nutno přiznat, že okamžik vystoupení George Clintona z jeho plavidla na pevnou zem zestárnul daleko lépe než těžkopádná stadionová vystoupení zmíněných Pink Floyd. 

O něco pevněji na zemi, i když stále ve vesmíru, stál Brian Eno, jehož ambientní hudba jako by byla pro nekonečný kosmos stvořená. Propojení, které se nabízelo od začátku, naplnil Eno v roce 1983, kdy oficiálně vydal desku Apollo: Atmospheres and Soundtracks. Nahrávka se skladbami jako Stars nebo asi nejslavnější ambientní kompozicí An Ending (Ascent) vznikla jako hudební doprovod k dokumentárnímu filmu o projektech Apollo, nazvanému For All Mankind. Skladby z ní se ale později objevily třeba i na soundtracku k filmu Trainspotting, díky čemuž se staly asi nejznámějšími ambientními kompozicemi vůbec. YouTube je dodnes plný amatérských montáží Enovy hudby a záběrů na planetu Zemi z vesmíru. 

Na úplný závěr ještě možná trochu nečekaný příklad vesmírné hudby z normalizačního Československa, za kterým stojí Václav Neckář, jeho bratr Jan a kapela Bacily. Lakonicky pojmenované dvojalbum Planetárium patří k nejambicióznějším projektům něčeho, co bychom s přivřením očí mohli označit za domácí art rock. Především díky hlasu Václava Neckářa je ale rocková hrana hodně obroušená. I tak jde ale o něco víc než jenom kuriozitu – Planetárium se skladbami jako Meteor nebo Swingující Jupiter často překvapuje experimentálním zvukem a především na tehdejší dobu bezprecedentním propojením většiny skladeb do souvislého vesmírného celku. Za hranice je podobná věc nepřenosná, svým syntezátorovým zvukem a často překvapivě modulovaným Neckářovým hlasem ale funguje i dnes – minimálně jako docela dobrodružné vykročení z posluchačské komfortní zóny. 

Pořad: Deska týdne  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: pondělí-pátek 10:20  |  Délka pořadu:  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace