Soft rock je hodný příbuzný rocku, který nikdy neumře

13. červenec 2017

Novou desku Something to Tell You sesterského tria Haim lze považovat za aktuální příspěvek do žánru, který označujeme jako soft rock. Ten od začátku sedmdesátých let okupuje prostor mezi popem a rockem a naplňuje playlisty rádiových stanic, které míří na dospělé posluchače. Soft rock nemá hranice a i díky tomu už skoro pět dekád kraluje hudebnímu průmyslu.

Když se na konci šedesátých let v mainstreamu etabloval hard rock, zrodil se vzápětí i jeho žánrový protějšek soft rock. Jeho protagonisté nevycházeli z rockové subkultury, byli to spíše písničkáři, kteří s nekonfliktním zvukem primárně útočili na hlavní hudební proud. I když dnes průkopníci soft rocku jako Bread, Chicago, Fleetwood Mac nebo Steely Dan patří k nedotknutelné klasice, přijetí žánru nebylo nikdy růžové. „Soft rock není ani rock, ani hudba,“ vyjadřoval se na jeho adresu v sedmdesátých letech pohrdavě americký komik George Carlin. A přinejmenším v tom prvním měl pravdu. Soft rock je až příliš pestrou směsicí na to, aby se dal odbýt nálepkou rock, a daleko více čerpá z klasického folku, R&B, blues a country. Silné melodie, rádiím na míru šitá produkce a jednoduché, sentimentální texty o lásce a přátelství stvořily ideální produkt s potenciálem zalíbit se co největší mase.

Zlatá éra soft rocku přichází v polovině sedmdesátých let, kdy umělci jako Toto, America, Elton John, Billy Joel, Air Supply nebo Fleetwood Mac žánr definitivně zapsali do hudební historie. Deska Rumours posledně jmenovaných se dokonce stala nejlépe prodávaným albem celé dekády a několik amerických rozhlasových stanic svůj program omezilo pouze na softrockové interprety. Tvář soft rocku jako rádiového produktu a hudebního chameleona se následně měnila tak, aby splňovala požadavky každé nové dekády. V osmdesátkách se v něm odrazila narůstající popularita synthpopu a černé hudby. Hned dva singly Lionela Richieho dosáhly prvního místa v americké hitparádě a velké úspěchy slavili i Barbra Streisand, Bryan Adams a znovu Fleetwood Mac.

Zcela jiný rozměr dodala soft rocku devadesátá léta. Sotva grungeové kapely jako Nirvana či Pearl Jam ovládly žebříčky, hned je následovala vlna jejich „měkkých“, obecně přijatelných verzí, jako byli Creed nebo Matchbox Twenty. Soft rock není a nikdy nebude snadné z žebříčků populární hudby vystrnadit, neboť do sebe zaručeně pojme vše, co aktuálně vyžadují potenciální spotřebitelé. Jako kdyby každý nebezpečný a v něčem podvratný sound potřeboval svého hodného příbuzného, který nebude tak děsit.

Svou novodobou renesanci a návrat ke kořenům si soft rock prožil na přelomu tisíciletí, kdy popové žebříčky ovládly kapely jako Coldplay nebo Keane, jež se i přes svůj měkký zvuk mohly stát pomyslnými ochránci „starých rockových tradic“ proti nové vlně černé hudby. Soft rock ale úspěšně bodoval i na alternativní scéně díky jménům jako Destroyer, Ariel Pink nebo Bon Iver. Ti jsou důkazem, že v naší dekádě se soft rock definitivně zbavil nálepky nenáviděného žánru.
Jak se to stalo? Postironická doba a naše odvaha přiznávat si „guilty pleasures“ jsou palivem, které softrockovou mašinu udržuje v perfektní kondici. Měkkému sentimentálnímu soundu kapel, jako jsou třeba Haim, se můžeme smát, zároveň se ale nemusíme bát se do něj zamilovat. Ať už se přitom budeme odvolávat na ironii, nebo ne, bude soft rock zaručeně i nadále vládnout rádiovým vlnám a proplouvat popkulturou bez vidiny ledovce na obzoru.

autor: Jakub Šponer
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.