Diagnóza F: Lesk a bída adopce

K osvojení jsou žádány především děti malé, zdravé a (řekněme si to na rovinu) bílé. Rodin, které mají zájem o tyto děti, je více, než těchto (navíc právně volných) dětí. Naopak dětí starších, problémových, se zdravotním hendikepem či jiné barvy pleti je v dětských domovech spousta a zájem o ně příliš není. Ty pak mohou putovat do pěstounské péče, ale ani tam jejich putování za rodinou nemusí končit.

Adopce či jiná forma náhradní rodinné péče může být jednou z cest z bezdětnosti. Nese s sebou však svá úskalí. Jedním z nich je genetická výbava osvojeného či svěřeného dítěte. Své o tom ví i spisovatelka Tereza Boučková, která se o svůj příběh s adoptovanými chlapci, kteří se „tak nějak nevyvedli“, podělila třeba ve filmu Smradi nebo v knize Rok kohouta. Jsou takové příběhy časté? A jak je možné zvládnout v pěstounské péči třeba šest, osm, deset, dvanáct dětí? Dostanou děti v takto velkých rodinách skutečně dost pozornosti?

O formách náhradní rodinné péče, o vlastních zkušenostech z pěstounské péče, o jejích možnostech a limitech, o změnách, které přinese nový občanský zákoník a také o obchodování s dětmi jsem si v Diagnóze F povídala s předsedkyní Fondu ohrožených dětí JUDr. Marií Vodičkovou. Celý rozhovor si poslechněte tady.

Fond ohrožených dětí