Diagnóza F: Média vytváří absurdní obrázek duševně nemocných
Z nedávného výzkumu Národního ústavu duševního zdraví vyšlo (zjednodušeně řečeno) mj. to, že Češi duševně nemocné osoby stigmatizují mnohonásobně víc než Angličani. Nechtějí s nimi nebo v jejich blízkosti bydlet, pracovat a ani se s nimi přátelit. Ale není to a priori o tom, že bychom byli tak strašně nesnášenliví.
Zčásti za to může zřejmě historický kontext, kdy několik generací Čechů vyrostlo v prostředí, v němž „duševně nemocní lidé nejsou, a když jsou, je třeba je někam schovat, zavřít, aby nekazili obrázek naší krásné socialistické vlasti“. Zčásti za to může nedostatek informací o duševních nemocech a o tom, že jsou to nemoci jako každé jiné. Důsledkem toho se často liší přístup lidí k nemocným – zatímco člověka s rakovinou tak nějak automaticky politují, u nemocného s depresí či úzkostí jim častěji přijde na mysl, jestli to náhodou tento člověk „trochu nepřehání“, popř. že je „trochu líný, moc se věcem poddává, a kdyby se trochu snažil a zapojil vůli, určitě by to zvládl“.
Za třetí významný faktor považuje jeden z autorů výzkumu, sociolog Petr Winkler i fakt, že obrázek duševně nemocného, ke kterému se dotazovaní ve výzkumu vztahovali, se v Česku a v Anglii diametrálně liší. Angličani tak nějak rozumí tomu, že duševně nemocný je i člověk, který má „jenom“ depresi. Obrázek duševně nemocného člověka, který vytváří některá česká (a bohužel notně sledovaná) média, zobrazuje duševně nemocného jako společnosti nebezpečného šílence, u něhož nevíte dne ani hodiny, kdy povraždí celé své nevinné okolí. Názorně to ukazuje například typický titulek „Schizofrenik přepadl člověka v parku“. Je stejně absurdní jako smyšlený titulek „Člověk s rakovinou (rýmou, zánětem spojivek aj., doplňte dle libosti) přepadl někoho v parku“. Ani u jednoho z nich není možné s jistotou říct, do jaké míry nemoc pachatele souvisela s jeho činem. A s trochou fantazie může souviset ve všech případech.
Příliš mnoho lidí v české společnosti stále ještě vnímá duševně nemocného člověka jako hrozbu, jako někoho, komu je třeba se vyhnout, koho by bylo nejlepší exkomunikovat na okraj na společnosti. A kudy z toho ven? Jedním z východisek by podle Winklera mohlo být vnímání duševního stavu jako kontinua. Po něm se pohybujeme a někdy je nám lépe (to je stav, který lze označit jako duševní zdraví) a někdy je nám hůř (což by mohlo být duševní nemocí). Někdy se duševní nemoc cyklicky vrací, někdy je jednorázovou záležitostí, někdy je to trvalejší stav. Pokud ale máme dostatek informací (a to je základ všeho), není nutné podléhat mýtům, fámám a stereotypům.
Rozhovor s Petrem Winklerem si můžete poslechnout tady.
Informace o výzkumu:
Stigmatizující jednání vůči duševně nemocným v Česku a Anglii: dotazníkové šetření na reprezentativním vzorku populace
Autoři: PhDr. Petr Winkler, PhDr. Ladislav Csémy, Mgr. et Mgr. Miroslava Janoušková, prof. MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph.D.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
