Diagnóza F: Terapie pevným objetím

Pozvat Jiřinu Prekopovou do Diagnózy F nebylo snadné. Česká psycholožka žije trvale v Německu, a tak jsme hledaly termín, kdy bude v Čechách, abychom tento rozhovor mohly předtočit. Termín se domlouval dlouhých 5 měsíců před jeho konáním. Když jsem se v té době zmínila na facebookovém profilu o tom, co se chystá, snesla se k postu hromada komentářů z řad odpůrců Jiřiny Prekopové a její metody. Jejich autoři žádali, abych se zeptala na to či ono, abych vyžadovala přesné odpovědi a pokud možno (což nebylo nikým veřejně řečeno nahlas) abych se přidala na jejich stranu.

Rozhodla jsem se na žádnou stranu nepřidávat a s Jiřinou Prekopovou jsem si povídala o jejím životě, o tom, jak ona sama byla zděšená, když se potkala s terapií pevným objetím, jak se její zděšení proměnilo po jedné vlastní zkušenosti, jak se vyvíjel příběh autistického chlapce, který touto terapií prošel. Tento rozhovor vám neodpoví na odborné otázky, které odpůrci terapie pevným objetím mají. Ani nepotvrdí, že by tato metoda byla vědeckým přístupem, který je vhodné aplikovat. Je to rozhovor se ženou, která věří tomu, co dělá.

Přemýšlela jsem, proč se takové nesouhlasné tažení neobjevilo i u jiných témat Diagnózy F, která také někdy nedosahují plně vědeckých měřítek. Proč jsem nebyla pod palbou odpůrců terapie hlasem? Proč se nezvedla vlna odporu, když jsme mluvili o muzikoterapii? Proč některá témata prostě naštvávají lidi více a jiná tiše projdou kolem, jako by se nic nestalo? Odpovědí mě napadlo několik.

Ta hlavní asi souvisí s tím, že autistické dítě si nemůže samo rozhodnout o tom, zda se terapie bude, nebo nebude účastnit, což je v naší kultuře bezpečného zacházení s klienty v terapii dost významný přečin. Na druhou stranu argument Jiřiny Prekopové, že některým úkonům (např. u zubaře) se také dítě musí podřídit, i když s nimi nesouhlasí, protože to je prostě pro jeho dobro, mi nepřišel úplně scestný. Za některé věci u svých dětí jsme jako jejich rodiče zodpovědní. Ovšem držet dítě v zubařském křesle přikurtované, by mi asi přišlo už trochu přitažené za vlasy a počítala bych se vznikem traumatu. Nic se nemá přehánět.

Chvílemi mám pocit, že terapie pevným objetím je spíše péčí o frustrovaného rodiče, kterému dítě není schopno vrátit jeho lásku. Jiřina Prekopová říká, že ano, že je skutečně potřeba pečovat o rodiče. V dnešní době už ale daleko častěji aplikuje metodu u dospělých lidí, popř. dětí, které si o své účasti mohou samy rozhodovat. A rodičům autistických dětí ji nenutí. To mi přijde jako celkem funkční kompromis – kdo do toho chce jít, ať jde, kdo do toho jít nechce, ať nechodí.