Jana Poljaková v Diagnóze F: Když na dítě musíte zavolat sanitku a policii, nenávidí vás

Za jakých okolností jste přišli na to, že váš syn má paranoidní schizofrenii?
Bylo to v jeho osmnácti letech, ale musím říct, že příznaky se objevovaly už dřív na střední škole. Byl za takového guru třídy, spolužáci se za ním chodili radit, měl pověst, že je strašně chytrý, každé věci, kterou ve škole dělali, se chopil takovým zvláštním, jedinečným způsobem… Když mu pak bylo těch osmnáct, tak se to zvrhlo do velmi zvláštních projevů, například vedl monology v dánštině, kterou v životě nestudoval, nebo stavěl pyramidy v pokoji, vršil na sebe nesmyslné věci, dělal kupy různého haraburdí a hlavně nespal.

Co jste si o tom tenkrát myslela?
Byla jsem z toho hrozně nešťastná, radila jsem se s psychiatričkou a tehdy, a to platí vlastně do dneška, byla jediná možnost zavolat záchranku, protože už to bylo opravdu nezvladatelné. On celé noci nespal, pak začal třeba ve dvě hodiny ráno luxovat nebo něco přitloukat a lidi si stěžovali, ale on si nedal říct. Zkoušela jsem si s ním povídat, zklidnit ho, ale nešlo to. Pochopila jsem, že nebude jiná možnost, než zavolat záchranku s asistencí policie, protože když zavoláte jenom záchranku, tak proč by jezdili, to by musel mě nebo sebe ohrožovat. Ale když mě bude ohrožovat, tak ti zdravotníci se s ním nebudou prát, proto ta policie. A takhle těžké to mají rodiče, když přijde první ataka, vlastně se pro své dítě stanou nepřáteli. Musí zavolat sanitku, musí přijet policie, je to se vší parádou a to dítě je za to nenávidí, myslí si: „proč mi to, mami, děláš“…

Jaké to bylo pro vás jako pro matku – mít osmnáctiletého syna, který začal bláznit?
Strašné, opravdu strašné. Bylo to v tom nejnešťastnějším období mého života, protože já jsem krátce před tím v únoru přišla o jednoho syna při autonehodě a v březnu byl můj druhý syn poprvé hospitalizován. Ještě před tím při autonehodě zahynul můj drahý manžel. Tam se sešlo tolik věcí, a když se k tomu přidaly ty hrůzy, které provází duševní chorobu, tak to bylo strašně oslabující, příšerné. Nicméně se s tím člověk musel poprat. Hodně mi pomohli kamarádi, když mě nasměrovali do toho nejlepšího zařízení v Praze - do Pražského psychiatrického centra a pak k panu doktoru Jarolímkovi, kde měl syn velmi dobrou péči, za to jsem hrozně vděčná.

Jana Poljaková |foto: Adéla Paulík Lichková

Co jste v té době potřebovala, resp. dostala, nebo naopak nedostala od odborníků?
Já jsem dostala poměrně málo informací o té nemoci. Později mi bylo vysvětleno, že lékaři se při té první atace trochu zdráhají vyslovit diagnózu schizofrenie, protože to pořád ještě nemusí být ono, může se z toho dostat, může odeznít první ataka a pak se to nemusí vrátit, ale bohužel tady se to vrátilo. Když začal syn poprvé brát psychofarmaka, tak mu to hodně změnilo život. Zamedikovaný člověk je spavý, omámený, a tak se tomu užívání léků brání, možná i proto, že ještě nepřijal fakt, že by to mohla být duševní choroba, a říká si „to mi dělají ty léky, tak je nebudu brát“, jenomže když je přestane brát, tak se u části pacientů ataka zase vrátí.

U nás to vlastně proběhlo docela dobře přes to PCP (Psychiatrické centrum Praha) a pak DPS (Denní psychoterapeutické sanatorium), tím jak ty služby navazovaly, ale rodiče, kteří jsou v naší organizaci (Sympathea – Celonárodní organizace příbuzných duševně nemocných), si často stěžují, že jim odvezou syna do léčebny, resp. psychiatrické nemocnice, nikdo se s nimi nebaví, neřekne jim nic, nemají vůbec žádné informace, nevědí, co se děje, ale ani ten duševně nemocný člověk nemá vůbec žádné informace. Dostává medikaci a teď neví, je tam mezi lidmi, které nezná, kteří mají různé projevy té nemoci, je ustrašený, bojí se, říká si „co se to se mnou děje“… Lékaři nemají ani moc času se s ním o té diagnóze bavit, nevysvětlí mu to, natož pak rodičům, takže ani ti ho nemají čím uklidnit. Já jsem ty informace tenkrát neměla, ani na internetu to ještě moc nebylo, takže jsem se různě pídila po knížkách a ty první jsem měla od doktora Jarolímka, ten napsal moc pěkné brožury o lidech, kteří onemocněli schizofrenií.

Poslechtěte si celý rozhovor.

Čtěte také