Diagnóza F3. srpna  2017 v 17:20  

Marek Herman v Diagnóze F o sebepoznání: Mockrát za den se ztratím

„Základem dobrého a spokojeného života je disciplína. Spousta lidí má slabou disciplínu, a proto nejsou schopni na sobě pracovat, a to je kámen úrazu,“ říká Marek Herman - Foto: Fotobanka Pixabay

„Základem dobrého a spokojeného života je disciplína. Spousta lidí má slabou disciplínu, a proto nejsou schopni na sobě pracovat, a to je kámen úrazu,“ říká Marek HermanFoto: Fotobanka Pixabay

Téma sebepoznání a seberozvoje se v médiích objevuje poměrně často. Pomoci vám s ním mohou různí psychologové, psychoterapeuti, koučové, můžete to zkusit přes články, knihy, semináře. Cesta k poznání sama sebe a k větší životní spokojenosti však může být snadnější – stačí si na sebe najít čas a věnovat pozornost sami sobě. O sebepoznání jsem si v Diagnóze povídala s PhDr. Markem Hermanem.

Jak jste se dostal k tématu sebepoznání a seberozvoje?
Vždycky mě zajímalo, co je za oponou, jak věci fungují, a chtěl jsem vědět, jak je možné, že se někomu daří a jde mu to úplně samo, a někdo jiný se nadře jako zvíře, rve trávu ze země a nejde to. Mně samotnému se zpočátku v životě moc nedařilo, tak mě to zajímalo čím dál víc, až jsem se na fakultě dostal k diplomové práci a výborné paní doktorce Linkešové, která mi navrhla, abych napsal něco právě o sebepoznání. V tom jsem objevil obrovský prostor, který mě úplně uchvátil. Když jsem pak začal učit na vysoké škole, začal jsem dělat semináře pro studenty o sebepoznání. Nejdřív jich přišlo 12, pak 20, pak jich přišlo 40, 60, 80. Tenkrát jsme to dělali ve středu odpoledne a překvapila nás taková účast. Tehdy jsem zjistil, že to je moje téma. 

Říká se, že člověk má v hlavě jednu hlavní drážku a tu poznáte podle toho, že toho člověka někam postavíte, kamkoliv, a on začne do deseti minut mluvit o tom, jakou tu drážku má, co je jeho téma. Pro mě to je sebepoznání a výchova dětí do šesti let. 

Mám pocit, že téma sebepoznání je v posledních letech velmi moderní. Vnímáte to také tak?
Nevím, jestli moderní je to správné slovo, ale vím, že existuje studie, která říká, že je to téma pro lidi nejzajímavější ze všech, což jsem přijal s velkým nadšením. Opravdu se hodně lidí zajímá o to, jak to v životě opravdu je, a vlastně to rezonuje i s tím, že úkolem každého z nás je skutečně najít to své „doma“, to, kde to mám rád, kde se cítím dobře, místo, ze kterého můžu řídit svůj život, abych byl spokojený. Je to možná moderní, ale v tom, jak se dnes žije úděsně rychle a úděsně koncentrovaně, jak nás obklopuje pořád větší blahobyt, jak jsou věci čím dál více umělé a zprostředkované, tak o to víc lidé touží po přírodě a po sebepoznání, to myslím dává smysl. 

Čtěte také: Romantická láska zničila vztahy, lidé se neumí seznamovat ani spolu žít

Když se probouzíte, tak to kouzlo je v tom, že máte dostatek času, ale spousta lidí ho nemá. Chodí pozdě spát a pak ráno hrají tu hru „ještě chvilku, ještě chvilku“, pak tryskem vyběhnou a sprintují do práce a zkonzumují další den - Foto:  CC0 1.0 Universal (CC0 1.0) Public Domain Dedication

Když se probouzíte, tak to kouzlo je v tom, že máte dostatek času, ale spousta lidí ho nemá. Chodí pozdě spát a pak ráno hrají tu hru „ještě chvilku, ještě chvilku“, pak tryskem vyběhnou a sprintují do práce a zkonzumují další denFoto:  CC0 1.0 Universal (CC0 1.0) Public Domain Dedication

Kde můžeme začít, abychom se lépe poznali?
Pro mě to je – napojit se na to svoje „doma“. Každý z nás má svůj vnitřní hlas, který nelze neposlouchat, ale někteří na něj časem zapomenou a pohřbí ho. První krok by tak měl být – zpomalit a nejlíp zastavit a začít poslouchat sám sebe. Nejlíp se vám to povede na procházce, na kole, když plavete. Ale nejlepší je asi procházka a úplně nejlepší je procházka v lese. Jste odpojení, nemáte u sebe mobil, nemáte nic a jdete a napadají vás otázky. Ten mozek je tak uzpůsobený – jakmile jste v klidu, tak vám nabízí dobré otázky, aby vás posunul dál. Problém je v tom, že spousta lidí ten mozek neposlouchá. 

Pro některé lidi může být obtížné se zastavit, zastavit mozek, který pořád pracuje. Máte nějaké rady pro lidi, kterým se nedaří zpomalit a poslouchat vnitřní hlas?
Já mám rád staré věci, které fungují třeba i tisíce let, a jednou z nich jsou rituály. Někdo považuje rituály za něco šamanského, ale to není vůbec potřeba. Mluvím teď o dvou rituálech – usínací rituál a probouzecí rituál. To jsou dva okamžiky, kdy jste přirozeně napojeni na sebe, jen ty okamžiky nesmíte prošvihnout. Když se probouzíte, tak to kouzlo sebepoznání je v tom, že máte dostatek času, ale spousta lidí ho nemá. Chodí pozdě spát a pak ráno hrají tu hru „ještě chvilku, ještě chvilku“, pak tryskem vyběhnou a sprintují do práce, zkonzumují další den a znovu rychle usnou a takhle to valí. Druhý okamžik je pak při usínání. Spousta lidí si ten prostor zabetonuje technologiemi. Někteří lidé mají třeba televizi v ložnici, což považuji za zločin, nebo spí s mobilem či tabletem. Aby vám mozek dobře fungoval a připravil se na spánek, tak je dobré hodinu před spaním vypnout všechny přístroje. Tohle když řeknu na seminářích, tak lidi vytřeští oči a říkají: „To snad nemyslíte vážně?! Tablet je můj nejlepší kamarád, když nemůžu spát, tak surfuju po internetu.“ Ale nemůžete spát právě proto, že surfujete na internetu. Takže před spánkem, když vypnu všechny technologie a jsem sám u sebe, mám ten usínací rituál. Mám tepelnou pohodu, světelnou pohodu, dobrý nápoj a můžu si zrekapitulovat den. Já v tom sebepoznání nevidím žádné velké složitosti. 

Nepotřebuju být v nirváně, to možná v Indii, tady v západní Evropě úplně stačí, když se zklidním a pak si třeba procházím uplynulý den. Nedělám to denně, to bych lhal, ale dělám to často. Jedu si jednoduché plus a minus podle toho, jak se mi ten den podařil. Jestli jsem si myl zuby tak dlouho, jak jsem chtěl, nebo jsem to ošulil, co jsem dělal poté, co jsem potkal prvního člověka, jak jsem řešil konflikty, jestli jsem hltal u jídla... Když si pohlídáte vstávání a usínání, dostanete se víc k sobě. 

To bude asi vyžadovat velkou disciplínu, abychom si na tyhle věci mysleli, abychom se k nim vraceli…
Základem dobrého a spokojeného života je disciplína. Spousta lidí má slabou disciplínu, a proto nejsou schopni na sobě pracovat, a to je kámen úrazu. Mně k tomu hodně pomohl deník, který si píšu od roku 1996. Nepíšu každý den, někdy nepíšu dokonce několik měsíců, ale deník je naprosto spolehlivá cesta k tomu, abych se zastavil a pochopil svůj život. Ale i k psaní deníku potřebujete obrovskou disciplínu. Mozek, aby byl spokojený, potřebuje usilovat, to znamená, že musí mít nějakou touhu a musí na sobě pracovat. A aby na sobě mohl pracovat, potřebuje mít disciplínu, ta je naprosto zásadní. 

Kromě disciplíny se asi hodí mít na ty věci čas…
Kromě disciplíny taky potřebujete být na sebe vlídní. A čas? Na ten si nemůžete sáhnout, můžete ho nějak strávit, nějak si ho zorganizovat. Máte tři věci, které potřebujete, abyste mohli fungovat – energii, prostor a čas. A právě ten čas v tom bývá ten největší problém. Všichni máme stejný čas, ale když se rozhlédnete kolem, tak vidíte, jak lidé kmitají a lítají neuvěřitelným způsobem, a stejně se jim ty věci nedaří, protože podle mých zkušeností 70–80 % lidí používá k životu nefunkční schémata. Dělají spoustu naprosto zbytečných věcí. Kdyby se zastavili a zeptali se, co opravdu je a co není důležité, tak by ten čas měli. Vždyť se podívejte na to, jak se máme dobře – kde je ten čas za ty myčky, za pračky, za vysavače, za auta, za telefony, za maily? Není. Všechno se neustále zrychluje a zrychluje, ale já tu hru prostě nechci hrát, já mám času dost. 

„Nepotřebuju být v nirváně, to možná v Indii, tady v západní Evropě úplně stačí, když se zklidním a pak si třeba procházím uplynulý den. Nedělám to denně, to bych lhal, ale dělám to často,“ říká Marek Herman - Foto: Barbora Linková

„Nepotřebuju být v nirváně, to možná v Indii, tady v západní Evropě úplně stačí, když se zklidním a pak si třeba procházím uplynulý den. Nedělám to denně, to bych lhal, ale dělám to často,“ říká Marek HermanFoto: Barbora Linková

Používáte technologie? Používáte mobil, koukáte se na televizi?
Na televizi jsem se přestal dívat asi před sedmi lety. Tenkrát jsem k tomu zaujal takový militantní postoj, což ale také není zdravé. Když vidíte někoho, kdo má k něčemu militantní postoj, tak to většinou není v pořádku. Takže na televizi občas mrknu očkem. Jinak jsem konzervativní a nemám rád mobil, vypínám ho v pátek večer a zapínám ho v pondělí ráno. Mail mám rád. Dřív jsem měl pravidlo, že zvládnu mít maximálně 25 nevyřízených mailů, pak jsem to zvýšil na 50, pak na 75. Dneska mám asi 180 nevyřízených mailů a zahlcuje mě to. Jsou lidé, kteří mi ve středu píší: „Já jsem vám v pondělí psala, dostal jste to?“ No dostal, ale já prostě musím jít postupně a pomalu a nechci, aby mě to převálcovalo. 

Lze vzít cestu sebepoznání třeba i přes knihy?
Já jsem to vzal přes knihy. Strašně rád čtu a nejraději čtu knížky, u kterých můžu věřit, že si s těmi lidmi povídám, třeba Alice Müllerová, Carl Rodgers, Hopkins a jeho knížka Sobecký gen. Když jsem psal svoji knihu, tak mě Hopkins naštval. Já jsem v té knize hovořil, spekuloval, co by se tak čtenáři mohlo líbit, a on mě naprosto uhranul tím, jak do toho šel naplno a říkal: „Tohle jsem já, takhle uvažuju, buď berte, nebo nechte.“ Takže jsem pak tu svou knížku celou předělal, prorubal sekerou, díky Hopkinsovi. Pro mě jsou knihy vynikající. Když čtu knihy, tak u toho mám pastelky a čmrkám si a kreslím do toho, různě se v nich vracím. Některé knihy, které mám moc rád, tak mám dokonce dvakrát – jednu mám jako knihu v galerii, kterou s úctou otevírám, a druhou mám jako pracovní, kde si podtrhávám a škrtám a potřebuji s ní pracovat. Pro mě jsou knihy naprosto nezbytná součást života. 

Kniha, kterou jste napsal, se jmenuje Najděte si svého Marťana, vyšla už před pár lety. Jak ji vaši čtenáři přijali?
Výborně. Prošel jsem si procesem, kdy jsem se do něčeho stylizoval, že by tam mohlo být tohle a tohle a kapitola o komunikaci nemůže chybět, neverbální komunikace a tak, ale zjistil jsem, že některé věci prostě nevím. Nebo některé věci vím, ale neumím je napsat. Tak jsem to právě pomyslně prorubal tou sekerou a všechno, co tam v té knize teď je, za tím vším si stojím. Původně jsem to vydával jako skripta, ale nakladatel mi říkal: „Nedávejte to jako skripta, to nebude nikdo kupovat.“ Jenže já byl naštvaný na vysokou školu, kde jsem musel číst tuny zbytečných skript, a nic tam nebylo. Nakonec jsme to vydali jako opravdickou knížku a ona se začala úplně fantasticky prodávat. To je pro mě obrovská satisfakce a zázrak. 

Jak na své cestě k sebepoznání poznám, že jdu dobře?
Máte z toho dobrý pocit a radost. První signál o tom, že jdete dobrou cestou, je váš vnitřní pocit, ale to je jen jedno kritérium, protože ego je bestie. Ono vám nalže spoustu věcí a v té chvíli se můžete cítit dobře, ale pak to nemusí být pravda. Takže pak máte druhé kritérium a to je čas. Když se dobře rozhodnete, tak dojde k takovému vnitřnímu úsměvu. No a pak potřebujete měsíce, možná rok, abyste si mohli říct: „Ano, to je ono, jdu správným směrem.“ Máte pocit, jako byste vrůstali kořeny do půdy, věci dávají hluboký smysl, nemáte pochyby. Kromě toho je dobré, když máte kolem sebe lidi, které máte rádi a oni vám dají zpětnou vazbu, to je strašně důležité, opravdu si poctivě popovídat o tom, jak ty věci jsou. Pro mě je základní opěrný bod ta bazální poctivost. Každý z nás ví, jak to opravdu je, jenom musíte být na sebe napojení, mít čas, být v klidu a v pohodě, a pak víte, pak nemáte pochybnosti. 

„Deník je naprosto spolehlivá cesta k tomu, abych se zastavil a pochopil svůj život.“ - Foto:  foter.com, CC0 Public domain

„Deník je naprosto spolehlivá cesta k tomu, abych se zastavil a pochopil svůj život.“Foto:  foter.com, CC0 Public domain

Je pro vás téma sebepoznání spíše tématem psychologickým nebo to místy doprovází i ezoterika? Když mluvíte o vnitřním úsměvu, o napojení se na sebe, někomu to ezoterikou může trochu zavánět…
Přiznám se, že s psychologií ani s ezoterikou nemám moc dobré zkušenosti. Jsem z té generace, která zažila obrovský boom knih a seminářů, kdysi jsem toužil být psychologem, ale pak jsem narazil na spoustu lidí, kteří jsou psychologové, ale neumějí to, co dělají, dobře. Znám čtyři, možná pět opravdu výborných lidí, kterým bych se svěřil do rukou, kdybych něco potřeboval, ale celkem jich znám třeba sedmdesát, osmdesát… A ezoterika? Myslím, že každý může mít svou cestu, ale já jsem se potkával s lidmi, kteří šli v tomto hodně po povrchu, stačilo jim to. K tomuto mám konkrétní příklad – pozitivní pohled na svět. On do určité míry funguje, ale je to jen první fáze. Druhá fáze je, že on je svět i negativní. Třetí fáze je, že přijmete, že se to střídá. Čtvrtá fáze je, že si uvědomíte, že nic není ani dobře, ani špatně, ono je to takové, jaké to je. Ale tohle já neumím, to umí možná někdo v Indii, kdo je v tom hodně daleko, a stejně to tak žije třeba dvě, tři minuty denně. Jsem v tomto hodně opatrný. 

Máte rodinu? Ptám se proto, že se mi zdá, že v tom všem, jako je psaní deníku, rekapitulace dne před usnutím, napojení se na sebe při vstávání, jako by nebyl prostor na obyčejné, praktické věci…
Mám rodinu. A mockrát za den se mi stane, že se ztratím. Mám lehkou ADHD a pro lidi s ADHD platí heslo „time is always enemy – čas je vždycky nepřítel“. Jsem schopný se vydat z Prahy do Brna, mám tam být ve dvě hodiny a vyjedu ve čtvrt na dvě s pocitem, že tam prostě dojedu, což samozřejmě není pravda. Občas se ztrácím, ale zároveň někdy tou houževnatostí a disciplínou lidi kolem sebe otrávím a odradím. Někdy jsem příliš urputný, tak se aspoň snažím, aby věci, které dělám, které žiju, byly k životu. Ale třeba na starší dceru jsem byl hodně přísný, to nebylo dobře. U mladší dcery jsem se dokázal uvolnit. Jak jsme si o tom povídali na začátku, když je někdo v něčem hodně zarputilý, až militantní, tak je to znakem toho, že to nemá zpracované. Teprve když začnete být uvolnění a dokážete si povolit, protože pravidla vás nemají otročit, ale mají vám dát směr, mají vám ulevit a pomáhat, tak pak můžou věci fungovat. To je ten životní balanc, který budu pořád hledat. 

Na závěr jednoduchá otázka – jak být šťastný?
Já myslím, že cíl není být šťastný, ale být spokojený. Už jako děti jsme naprogramováni k tomu, abychom byli spokojení, jen musíme přijít na to, co je moje a co je jejich. Malý prťous, aby mohl žít v rodině, musí zvnitřnit to, co po něm chtějí táta s mámou, což je v pořádku. Když je ale pak větší, tak některé věci od táty, od mámy mu komplikují život až do té míry, že nežije svůj život, svou cestu, ale jejich. Pokud mu to vyhovuje, tak je to v pořádku, ale velkému množství lidí to nevyhovuje. Když přijdu na to, co je moje a co je jejich, tak můžu být spokojený. 

Literatura:
Herman, M.: Najděte si svého Marťana 

Čtěte také: Mindfulness – kastrovaný buddhismus pro klid západní duše?

Pořad: Diagnóza F  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: čtvrtek 17:00  |  Délka pořadu:  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace