Diagnóza F1. června  2017 v 17:00  

Profesor Zbyněk Vybíral v Diagnóze F: Když klientka svádí svého terapeuta (2/2)

Dají se nějakým způsobem popsat hranice terapeutického vztahu? - Foto:  foter.com, CC0 Public domain

Dají se nějakým způsobem popsat hranice terapeutického vztahu?Foto:  foter.com, CC0 Public domain

V druhé části rozhovoru s psychologem Zbyňkem Vybíralem, který napsal řadu knih o psychoterapii a nedávno i knihu Jak se stát dobrým psychoterapeutem, jsme si povídali o tom, jaké to je, když se psychoterapeutovi líbí jeho klient či klientka, co si všechno klienti můžou dovolit a také, zda do terapie patří improvizace či humor.

Co dělat, když terapeuta klient štve nebo se mu naopak líbí?
Za celou historii psychoterapie bylo napsáno mnoho a mnoho knih o těchto problémech. Dřív to byli zejména psychoanalytici, dejme tomu posledních padesát, šedesát let, ale je to i řada jiných psychoterapeutů, ne nutně vzdělaných v psychoanalýze, kteří tomuto nároku, kladenému na tuto profesi, čelí. Někdy v tom selhávají, jsou to taky jen lidé. Posluchači asi budou znát některá filmová zpracování těchto obtíží. Co má dělat psychoterapeut, když má silnou negativní emoci, když jste zmínila hněv, nebo silnou pozitivní, když jste zmínila náklonnost, sympatie, tedy, že já jako terapeut sedím naproti ženě, která se mi velmi, velmi líbí, a mám fantazie, že by to mohla být moje partnerka? Rád bych uklidnil jak klienty-posluchače, tak i kolegy terapeuty, že je to normální, že se to stává. Stejně tak je ale pro psychoterapeuta normální a závazné, aby s tím něco dělal. Minule jsme zmínili supervizi, což je pro terapeuta možnost to s někým probrat, když se mu děje něco obtížného, ale je to také ochrana pro toho klienta, protože terapeut by na supervizi v tu chvíli měl jít, protože začíná něco nezvládat… 

Ve své knize Jak se stát dobrým psychoterapeutem píšete, že je zapovězeno, aby se terapeutický vztah změnil v osobní, milostný. I přesto, znáte takové případy ve svém okolí?
Znám, v okolí bližším i vzdáleném, a nijak mě to netěší. Někdy říkám, že když je to v takovém aranžmá – klientka žena a psychoterapeut muž, tak že ta klientka si může dovolit opravdu cokoliv, třeba i svádět terapeuta, ale ten terapeut si nemůže dovolit cokoliv a má značně omezenější prostor pro manévrování, měl by zůstat profesionálem. Jeho úkolem je hlídat hranice, aby se terapie nepřesmýkla. 

Dají se nějakým způsobem popsat hranice terapeutického vztahu?
To, že psychoterapeuti ve svých odborných společenstvích mají vypracovány etické kodexy, to není nic jiného než pokus definovat různé varianty území terapeutického vztahu a jeho hranic. Ty hranice nelze postavit jako plot, který známe třeba z historie či politiky, jsou tam sporná a bílá místa, jsou tam místa, kudy se dá projít a nakouknout, stát na samé hranici, něco si dovolit, zase pak třeba couvnout zpátky, ale v zásadě ty hranice stanovené jsou, terapeuti o nich vědí, vědí, že oni sami nemají aktivně změnit vztah s pacientem či pacientkou ve vztah osobní či intimní, když jemu nebo jí pomáhají, mají zapovězeno chodit s klienty na rande nebo dávat si další schůzky někde v kavárně, ve vinárně. Proč? Protože každé takové překročení hranic ze strany profesionála klienta zmate. 

Do jaké míry se má terapeut řídit směrem, který vystudoval nebo v něm byl vycvičen, a kdy je na místě improvizovat?
Moje odpověď se asi nebude líbit některým mým kolegům, ale podle mě má hlavně improvizovat. Ten směr, který se naučil a ve kterém se vzdělával pět let a pak třeba na dalších a dalších workshopech a seminářích, by měl být nějakým pomocným terénem, na kterém se umí teoreticky pohybovat, kde si probral řadu případových studií, na modelových situacích se naučil, jak nějaký jiný terapeut postupoval, jak on by postupoval, jak by postupovali kolegové, má tam spoustu věcí prodiskutováno, ale je to jen pomůcka, protože zítra za ním přijde člověk, na kterého se ten jeho směr nehodí, a co udělá ten terapeut? Přece ho nepošle domů. Může se stát, že se tak strašně necítí na ten problém, se kterým ten klient přijde, že bude pomoc domlouvat u některého ze svých kolegů či kolegyň, to je naprosto v pořádku. Dnes však převažuje to, že terapeuti mají vycházet vstříc konkrétní potřebě klienta, a ne následovat to, co přesně napsal Freud v nějakém spisu, že má přesně analytik dělat. 

Samota - Foto:  foter.com,  CC0 1.0 Universal (CC0 1.0) Public Domain Dedication

Co může psychoterapeut dělat, když za ním přijde klient, který se nechce svěřovat?
Práce s mlčením je jedno z tradičních témat v psychoterapii. Z mého pohledu je to i práce s trpělivostí terapeuta, to znamená netlačit na člověka, který má pomalejší tempo. Je potřeba se vyznat v tom, jestli ho tam někdo neposlal, například rodič, partner, a on tam přišel v nějakém trucu a vzdoru, že tam schválně padesát minut nic neřekne, taková práce moc smysl nemá. Ale pokud tam člověk přišel sám od sebe a má potíže začít, má potíže se svěřovat, už to vytváří samo o sobě obsah začátku psychoterapie. Může to být o tom, o čem jsme už mluvili, že klient od začátku cítí „jejda, tenhle chlap mi vůbec nesedne“ nebo „tahleta paní je moc mladá, já jsem si představoval, že bude starší, já tady s tou mladou holkou pracovat nebudu“ a tak dále. To už je ale zároveň úkolem terapeuta nebo terapeutky, aby opatrně otvírali tato témata neutrálními otázkami jako „co se děje?“, aby projevili zájem, že se potřebují vyznat v tom, proč to mlčení je, ubezpečit klienta, že mohou klidně mlčet oba, nebo že vidí nějaké emoční pohnutí, že nebudou spěchat a tak dále. Tam už je k dispozici řada dovedností, jak vést takový rozhovor. 

Myslíte si, že na motivaci klientů má vliv to, že je služba zpoplatněná?
Zpoplatněné jsou zpravidla služby v praxích soukromých psychoterapeutů. Pořád jsou ale i psychoterapeuti, většinou kliničtí psychologové, kteří pracují na poliklinikách nebo v ambulancích nemocnic na pojišťovnu. To bych rád zdůraznil, že když někdo hledá zvlášť ve velkém městě někoho na pojišťovnu, tak ho většinou najde. Je spousta lidí s takovými příjmy, že si nemůžou dovolit hradit honoráře. Honoráře jako takové nicméně zas takovou bariéru ve vyhledání psychoterapie, opět spíše ve velkých městech, nevytváří. Co možná ovlivňují, je to, že spousta lidí tam zajde jenom několikrát, a nejde tam tolikrát, kolik by možná bylo dobré k tomu, aby v té psychoterapii pokračovali, aby tam chodili třeba půl roku, a ne aby přišli čtyřikrát, a když se jim trochu uleví, tak aby si řekli, že teď už tam nemusejí. Tam asi uvažování o honoráři roli hraje, ve smyslu – teď ušetřím a půjdu tam zase, až kdyby se můj stav zhoršil, ale to není úplně dobře. 

Co vlastně může psychoterapeut pro svého klienta udělat? V rozhovorech Diagnózy F často zaznívá, že nemá radit, protože to není jeho práce. A co tedy je jeho práce?
Jeho prací klidně může být i ta rada. Proč bychom nemohli i v psychoterapii poradit? Proč bychom nemohli říct třeba „já na vašem místě bych udělal toto a toto“? Proč bychom neměli být někdy direktivní? Někdy je trocha direktivity, kus rozhodnosti, právě to, co klient potřebuje slyšet. A co všechno pro něj můžeme udělat? Ony jsou to někdy i sociální věci, například zaintervenovat v nějaké instituci, pomoci mu někde v jeho zázemí pracovním i sociálním, i tyto věci si umím představit a někdy se v psychoterapii dějí. Někdy bývají riskantní a vyvolávají otázky, jestli se o klienta nestarám moc a jestli by se ten klient či klientka o sebe neměli postarat sami a já bych ho neměl spíš jen nějak zplnomocnit a povzbudit jeho sebevědomí, aby si víc věřil a zašel někam sám. I já jsem někdy v minulosti zasáhl ve prospěch svých klientů, i třeba na úřadě. Jsou to spíš menšinové věci v práci psychoterapeuta, ale jsou možné. 

Profesor Zbyněk Vybíral - Foto: Adéla Paulík Lichková

Profesor Zbyněk VybíralFoto: Adéla Paulík Lichková

Lze poznat špatného terapeuta?
Takhle obecně asi ne, ale ten klient nebo klientka to poznají, protože jim nějak nevyhovuje, mají špatný pocit z jeho práce, cítí, že se jim to nelíbí. Možná si můžou přečíst takovou knížku, jakou jsem se pokusil napsat, nebo něco od jiných autorů. A když mají pocit, že to není dobře, tak je lépe najít jiného psychoterapeuta. 

Ve vaší knize píšete, že v České republice je povědomí o etickém a neetickém chování psychoterapeutů spíše nízké. Co to znamená?
Málo se tu diskutuje veřejně, tím myslím i v odborné komunitě, čítající několik tisíc lidí, kteří psychoterapii nebo poradenství dělají, o případech dobré praxe a špatné praxe, o případech selhání psychoterapeutů, málo se o tom píše, dělá se málo takových seminářů, ve výcvicích budoucích psychoterapeutů zjišťuji opakovaně, že samostatné bloky o etice nejsou zařazovány, a podle mě by měly být explicitně zařazeny, třeba celý víkend by se jim měl věnovat, aby si to opravdu všichni promysleli, měli možnost se k těm věcem vyjadřovat. Etika a profesionalita určitě není nic, co se má budoucím psychoterapeutům přednášet jen ve formě monologu a oni si mají psát, že to tahle budou dělat, to určitě ne. Je to probírání dilemat, probírání složitě řešitelných situací, kdy jsou dva, tři možné způsoby, jak tu situaci vyřešit. A kromě toho je i nějaký způsob, jak to celé pokazit. Mám zkušenosti, zejména ze zahraničí, že tam jsou, když ne specializované časopisy na toto téma, tak specializované knihy, články v časopisech mnohem častěji se dotýkající etiky než u nás. U nás to není úplně neznámé území, ale i přesto jsem přesvědčen, že by to povědomí mělo být určitě větší, širší, i přesto, že to některé kolegy, kteří selhali nebo selhávají, bude bolet. 

Jak moc důležitá je psychohygiena pro psychoterapeuta?
Co na to mám říct… Znám psychoterapeuty, kteří psychohygienu ve smyslu zdravého životního stylu nedodržují, že vás napadá „ježiš, tohle by dělat neměli, takhle by žít neměli“, tak se toho dopouštějí a hřeší, a jak se říká – kážou vodu, a přitom sami pijí víno. Samozřejmě, že důležitá je, ale spíš vidím, že to psychoterapeuti podceňují. 

Také ve své knize píšete, že má psychoterapeut o své práce pořád přemýšlet. Má skutečně pořád přemýšlet?
Určitě by měl mít v rámci své psychohygieny svá každodenní okýnka, kdy se věnuje něčemu jinému. Kdy si pustí hudbu, jde do kavárny, si povídá o jiných věcech. Když jsem se před chvílí spíše skepticky zmiňoval, že to řada psychoterapeutů neumí, tak to bylo dáno tím, že se mi vybavují psychoterapeuti, kteří od pondělí do pátku pracují dvanáct, čtrnáct hodin denně… 

V těchto dnech Zbyňku Vybíralovi vychází nová kniha Co je nového v psychologii.

Je podle vás psychoterapie vážné téma, nebo může být i veselá?
Veselá psychoterapie? Určitě může. Do psychoterapie, možná když není o těch úplně nejvážnějších tématech, určitě patří terapeutův smysl pro humor nebo pokus zasmát se s klientem či klientkou. Často se však u tohoto tématu zmiňuje jakési riskování, protože smysly pro humor jsou různé a druhy a kvality humoru máme všichni velmi odlišné, takže se se svým vtipem nemusíme trefit do toho, co klientovi vyhovuje. Psychoterapeut by ale neměl být suchar, neměl by dělat jen suchou, akademickou práci, je to o normálním povídání a patří k tomu i to, že se nad něčím zasmějeme. 

Ve své knize pokládáte řadě jiných psychoterapeutů dvě otázky, já si je na závěr našeho rozhovoru dovolím položit i vám. Co vám pomáhalo být psychoterapeutem?
Myslím, že to bylo zázemí v osobním, rodinném životě. Pak kolegové, ke kterým jsem měl důvěru a se kterými jsem si mohl každý týden, i mimo regulérní supervize, probírat nějaké nejasnosti nebo obtíže při práci s druhými lidmi. Tedy asi zázemí osobní a zázemí týmové a profesní. 

A co pro vás bylo důležité, když jste tuto práci dělal?
Myslím si, že to byla možnost alespoň se pokusit každému člověku trochu pomoci. Ne úplně moc, ne úplně změnit celý život, ne úplně to za něj vyřešit, ale mít dobrý pocit z toho, že jsme se oba pokusili, a že i když se to nepodařilo, že si nemáme co vyčítat a nezůstal ve mně třeba špatný pocit z toho, že jsem něco pokazil. 

Literatura:
Zbyněk Vybíral: Jak se stát dobrým psychoterapeutem
Zbyněk Vybíral: Současná psychoterapie
Zbyněk Vybíral: Psychologie komunikace  

Pořad: Diagnóza F  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: čtvrtek 17:00  |  Délka pořadu:  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace