Rudolf Brančovský v Diagnóze F: Jak hrát s úzkostnou poruchou koncert pro osm tisíc lidí?

4. srpen 2017

Výtvarník a frontman skupiny Poletíme? se na veřejnosti prezentuje většinou jako usměvavý chlapík. Koncerty bývají veselé, obrazy plné barev. Na jeho „veselé" cestě ho ale před časem zastavila úzkostná porucha. Jaké to je vylézt na pódium před osm tisíc lidí, kteří čekají, že se budou dobře bavit, a vás přitom sžírá strach, že umřete? O tom jsme si povídali v Diagnóze F.

Vystupujete s kapelou před poměrně velkým množstvím lidí. Jak se ta první ataka projevila?
Poprvé se to projevilo ve zkušebně, v úplném klidu, v totální euforii, jako by člověka probodl obrovský meč. V tu chvíli jsem si říkal – tak teď je to tady, teď se všechny moje hříchy proti vlastnímu tělu, proti vlastní duši, proti vlastní psychice sečetly a podtrhly a tohle je ten moment, kdy už to nezvládám. Byla to silná bolest, jako když vás něco probodne, a k tomu ten velký výbuch strachu a paniky. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, o co jde, takže mě napadlo, že je to infarkt nebo mozková mrtvice, každopádně základní sdělení téhle rány kladivem bylo, že umírám.

Kdy jste přišel na to, že to zřejmě nebude jen somatická záležitost?
Po vyšetření u lékaře, kde mě uklidnili, že se nic neděje, jsem vlítnul na internet a s bývalou přítelkyní jsme začali hledat informace. I díky ní se velmi brzy zjistilo, že by to mohla být úzkostná porucha. Za to jsem hodně vděčný, protože jsem někde četl, že někdy to zjištění pravé příčiny podobných potíží trvá třeba až tři roky. Lidé chodí od doktora k doktoru, tomuhle nevěří, tenhle ho špatně změřil, a cesta k adekvátní léčbě pak trvá několik let, což je vlastně hrozné.

Možná kdybyste byl méně otevřený podobným tématům, že by to i u vás trvalo déle…
Možná, ale já jsem ten problém chtěl řešit co nejdřív. Mám svoje povinnosti, mám věci, co mě baví a naplňují, neuměl jsem si představit, že bych vypadl na nějaké delší časové období. Chtěl jsem to řešit akutně, co nejefektivněji a okamžitě.

Když se dostavila úzkost, ochromilo vás to nějak v životě?
V tu chvíli jsme samozřejmě zrušili všechny koncerty, to trvalo asi půl roku. Chci poděkovat zpětně všem pořadatelům, kteří to vzali velmi dobře. Na začátku jsem se to snažil ještě nějakou dobu přepít, abych to všechno vydržel. To už bylo po té první atace, která odezněla, a když jsem šel na pódium, tak jsem měl strach, že mě to zase bouchne. Byly to náročné podmínky na vystupování – léto, hodně lidí a hlavně velké teplo, to mi hrozně vadí. Tak jsem se napral alkoholem a nějak jsem to zvládl, ale pak už se stalo to, že jsem nebyl schopen ani vstát a fungovat normálně. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem jenom ležel doma a snažil jsem se nějak přežít.

Tu první ataku jsem měl na začátku jara, pak jsem se to snažil rozpohybovat vlastními silami, že jsem třeba odjel na chalupu a snažil jsem se věnovat jen věcem, co mám rád, ale ty koncerty byly, tak jsem je zapíjel, abych to zvládnul, ale pak jsem stejně odpadl na ten půl rok úplně. S tím přišel další velký strach – jak to bude dál, jak dlouho se budu uzdravovat, neuměl jsem si to představit, byla to nová situace, ve které jsem do té doby nikdy nebyl.

Bylo zapíjení úzkosti alkoholem efektivní?
Samozřejmě, že ne, ale byla to první pomoc. Je to něco, jako když se říká, že pokud nemáte dezinfekci, že si máte zraněné místo počůrat, tak jsem se to snažil takhle řešit. Dopadlo to ale tak, že jsem nebyl schopný chodit, že jsem byl jen kolem svého lůžka, držel jsem se za srdce a bál jsem se, že okamžitě umřu. Každou chvilku návaly strachu ze smrti a tak. A to je přitom zvláštní, protože já jsem se vždycky snažil mít motiv smrti ve svém životě nějak vyřešený. A najednou se stalo něco, co mělo nabourat moji pýchu, srazit mě z rychle jedoucího koně. Patřím k těm lidem, kteří vám řeknou, že jsou rádi, že se taková věc stala. Teď jsem někde četl o paní, která se vyrovnala s rakovinou, a taky píše, že je hrozně ráda za to, že ji to období hrozně posílilo. Ten můj problém není tak fatální, ale jsem velmi rád, že jsem tohle mohl prožít.

Mám kolem sebe plno lidí, kteří prožívají něco podobného, třeba v menší míře, ale ono to samozřejmě může ještě růst, tak jsem rád, že o tom můžu takhle v rádiu otevřeně mluvit. Ten alkohol je samozřejmě první věc, která člověka napadne, že se mu po tom uleví, ale je to jinak.

Vyhledal jste lékaře?
Jsem v péči psychiatra a užívám nějaká jednodušší antidepresiva, která eliminují návaly úzkosti. To je další věc – ta démonizace léků. Já jsem za ně vděčný. Rok poté, co se mi to stalo, můžu velmi dobře fungovat, můžu si trochu odpočinout a dívat se na to z trochu většího odstupu. Nehledět té příšeře přímo do očí, ona paralyzuje svým hrozným pohledem, ale je možné ji vidět v kleci. Takové základní sdělení tedy může být – nechlastat, zajít si za odborníkem a nebát se léků.

Čtěte také

Jak se vám o tom všem mluví jako člověku, který je veřejnosti trochu víc na očích?
Mně to přijde jako úžasná výzva. Díky tomu, co se mi stalo, ke mně přišlo několik přátel, taky z té veřejné sféry, kteří mluvili o podobném problému, a to mi hrozně pomohlo. Přijde mi dobré o tom mluvit. Nemám rád obraz nějaké „vymazlené star“, která je dokonalá a bezproblémová. To, co dělám, není o komerčním lhaní, ale o osobní výpovědi. Všechny písničky, co jsem napsal, za sebou mají nějaký příběh, obrazy, které maluji a kterými se já de facto léčím, pak dělají lidem radost.

Jak na pauzu v koncertování reagovali vaši spoluhráči z kapely? Přece jen je pro ně hraní asi nějakou podstatnou částí příjmu…
Tak my jsme především přátelé, takže měli hlavně strach o mě, až v nějakém třetím, čtvrtém plánu se řešilo, co se bude dít prakticky. Co se týče kapely, tak jsem udělal nějaká opatření, která mě mají uchránit podobným věcem do budoucna, takže jsem si na věci, které jsem dříve dělal já sám, najal lidi a snažím se mít před sebou nějaký štít jako prevenci. Velmi dobře cítím, že se to může zase vrátit a že nesmím být přetížený, musím si na sebe dávat pozor.

Brněnská parta Poletíme? na festivalu Colours of Ostrava 2017

Jak jste v tom všem vnímal tu svou zodpovědnost za kapelu?
Já jsem zodpovědný člověk, takže si se vším dělám hlavu. Možná i někde tam jsou zárodky takového výbuchu. I to se musím učit.

Přišla od té doby nějaká další vlna úzkostí?
Tak intenzivní, jako na začátku, zatím nebyla. Začal jsem se zajímat, jak tomu jít po krku, ale taky jsem se někdy rozhodl, že se vydám na procházku kolem jezera a do toho přišly myšlenky „sakra, teď tady umřu, nikdo mě nenajde, budu tady hnít…“. I když to zní úsměvně, tak to úsměvné nebylo. Snažil jsem se být co nejvíc v přírodě, ale došel jsem třeba k lesu a věděl jsem, že do něj nemůžu vstoupit, protože jsem se bál, že v něm umřu.

Zaznamenal jste u sebe nějaké zabezpečovací chování?
Chtěl jsem, aby kolem mě byli nějací lidé, ale ne vždy, stejně jsem pak jezdil na místa, kde jsem byl sám. Možná jsem se tím chtěl nějak podvědomě posílit. A modlil jsem se.

Vnímáte u sebe nějaký posun ve výtvarné tvorbě, který by mohl souviset s úzkostí?
Já jsem si v rámci té úzkosti dovolil asi nejodvážnější věc mého života, nevím, nemám na to měřák. Sám jsem se vydal na dovolenou, letecky, na ostrovy, kde jsem nikoho neznal, nevěděl jsem, do jakého prostředí přijdu, a tak jsem stál na letišti a říkal jsem si „ty vole, máš tady ty potíže, jsi tady sám, tohle prostě musíš dát“. Já jsem se bál cestovat. Šel jsem třeba po ulici a viděl jsem pána, jak se drží za hruď, možná se jen škrábal, nevím, ale můj mozek okamžitě vyslal signál „infarkt, infarkt, infarkt, umírání!“. No a najednou jsem byl sám u moře, bylo to v lednu, a tam se mi udělalo hrozně moc dobře, udělal jsem si čas jen sám pro sebe. Tam jsem začal malovat akvarely a ty hezké věci z těch akvarelů mi pak začaly přeskakovat na plátna.

Pořád cítím, že to nade mnou nějak visí, a jsou momenty, kdy musím hodně brzdit, ale za ten rok a čtvrt jsem opravdu vděčný. Stalo se hodně věcí, vystupuju normálně a občas i něco odmítnu, co bych dřív možná přijal, protože jsem jel jako tank, byl jsem hrozně silný.

Někteří umělci odmítají psychiatrickou medikaci, protože mají pocit, že jim to otupí vnímání, talenty a emoce. Vy jste tuhle obavu neměl?
Měl, ale já jsem neměl jinou možnost. Cítím opravdu jen úlevu, jako když se to zvíře dá do klece a teď se bavíte, co s tím tedy budete dělat, ale už vás to nestraší, už se vám nedívá přímo do očí. Samozřejmě se těším, až ty léky někdy budu moct přestat brát, ale nepoznal jsem nic než úlevu.

Je něco, čeho se v tuhle chvíli bojíte?
Je přede mnou ještě hodně práce. Pumpoval jsem do sebe alkohol, cigarety, do toho večírky a tak a cítím, že ještě potřebuji udělat nějaké kroky, abych mohl dál fungovat. Bojím se toho, abych v tom byl důsledný. To tělo není nezničitelné a já bych chtěl žít dlouho. Taky se bojím, abych měl dost odvahy se vymanit z těch „uměleckých návyků“ a žít čistější život.

Odkaz: web Rudolfa Brančovského

Literatura:
Janíček, J.: Když úzkost bolí
Kast, V.: Úzkost a obavy
Praško, J., Vyskočilová, J., Prašková, J.: Úzkost a její smysl
Röhr, H.: Cesty z úzkosti a deprese

autor: Adéla Paulík Lichková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.