Gentrifikace je negativní proces, přestože na začátku vypadá dobře. Částem Prahy reálně hrozí

Adam Gebrian, architekt a publicista: Co je ve městě dobré pro nejslabší, je dobré i pro ostatní

Pro mě je to pojem související především s bydlením a změnou, která ze začátku vypadá, že je pozitivní, aby se pak ukázalo, že je negativní. Ve zkratce si ty postižené lokality nazývám jako „oběti svého vlastního úspěchu“. Vždycky když má nějaká oblast zajímavý charakter, atmosféru, tak je po bližším průzkumu vždycky zjevné, že ta kvalita je daná diverzitou. Není to jednorozměrná věc, v takových čtvrtích jsou zastoupeny všechny možné skupiny obyvatel, věkové i příjmové, proto jsou atraktivní. Ten, kdo do toho vstoupí zvenku, ať už je to developer nebo někdo jiný, využívá výhod čtvrti, ale začíná je pozvolna měnit.

Typickou gentrifikovanou lokalitou je Karlín po povodních, zdá se mi, že v médiích je ten příběh vydáván za veskrze pozitivní, neuvědomuju si, že by se to někde popisovalo i s pochybnostmi, že by někdo zmínil i tu stinnou stránku. Další takový příklad je Central Park na Žižkově, kde se na kopci vybudovalo 500 až 6000 poměrně luxusních bytů, protože je tam skvělý výhled na Pražský hrad – spousta developmentu se dělá kvůli výhledu. Myslím si, že obyvatelé toho developmentu a lidé z okolí nejsou v souladu, pro kvalitu té čtvrti to není dobře.

Karlín, Rohanské nábřeží|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Aktivity soukromého sektoru má podle mě vyvažovat veřejný sektor, to znamená, že bychom měli stavět městské byty. Politika městského bydlení spočívá v tom, že je možné skrze ni udržovat nějakou diverzitu. V momentě, kdy město nestaví vlastní byty, a já si opravdu neuvědomuju konkrétní počiny městských částí, které by nějaké postavily, tak rezignujeme na tohle ovlivňování, které souvisí i s debatou o pojmu gentrifikace.

Myslím si, že řada lidí nechápe gentrifikaci jako negativum, protože je tu hodně silně zakořeněná představa o tom, že veřejný sektor se o tyto věci starat nemusí. Nějak to přece pořád funguje, město nekolabuje, co bychom se tím zabývali. Chtěl bych ale připomenout slavný citát, který používá Enrique Peňalosa: co je dobré pro handicapované, pro děti a pro nejstarší občany, je dobré pro všechny ostatní. Je dobré se řídit podle toho, že co je dobré pro nejslabší, tak je dobré i pro ostatní, ale to je uvažování, se kterým jsem se v Praze nesetkal.

Michaela Pixová, sociální geografka: Příslušníci kreativní třídy mají tendenci gentrifikaci obhajovat

Vnímám to jako proces, kdy se nějaká část města začne měnit, protože do ní přichází nový kapitál, nejprve to nemusí být nutně finanční kapitál, může jít o kapitál sociální nebo kulturní. Často ten příběh začíná tím, že se do nějaké zanedbané čtvrti, třeba bývalé dělnické části města, kde jsou hlavně továrny, začnou stěhovat umělci a začnou tam dělat zajímavé věci – přitáhnou tím pozornost obyvatel a tu čtvrť zviditelní. Gentrifikace se pak odstartuje v momentě, kdy se ve čtvrti projeví následný příliv finančního kapitálu. Čtvrť se najednou zbaví starého stigmatu, je zajímavá a začne být atraktivní se v ní pohybovat, tím pádem se vytvoří investiční příležitosti. Pak vzniknou ekonomické tlaky na původní obyvatele a začne je to vytlačovat. Takže čtvrť se zhodnotí, ale vznikne riziko, že už v ní nebudou moct zůstat ani lidé, kteří ji udělali zajímavou, stanou se součástí exkluze nízkopříjmových skupin obyvatelstva.

Čtěte také

U nás je typické, že příslušníci kreativní třídy mají tendenci gentrifikaci obhajovat jako něco, co nám přináší krásnější a příjemnější města, kde se dějí zajímavější věci, je tam třeba pestřejší nabídka zboží. To je sice hezké, ale zakrývá to realitu. To, že je gentrifikace symptomem něčeho, co je špatné samo o sobě, a to je růstová ekonomika, která je založená na kumulaci kapitálu, neustálé potřebě peníze někam investovat a dál je zhodnocovat, což se dneska děje hlavně skrz vybudovaná prostředí. Peníze se cpou do měst a pak se s prostorem toho města dál obchoduje, to je základ, který gentrifikaci dělá a priori negativní.

Pokud existuje pozitivní gentrifikace, tak bych to viděla jako příliv kapitálu, který by nebyl podmíněn tím, že se ty peníze vrátí, ale že půjdou za nějakou skupinou obyvatel s tím, že jí prostě pomůžou. Doufám, že až v Praze vznikne čtvrť, kde se bude tímto způsobem intenzivně kultivovat kulturní potenciál, tak by bylo dobré, aby se to místo nestalo exkluzivní čtvrtí jen pro určitou skupinu obyvatel, aby se naopak původním obyvatelům pomohlo, aby tam mohli dál fungovat.

Petr Klápště, urbanista: V Českém Krumlově se snaží proti gentrifikaci bojovat

V obecné rovině ten termín znamená, že se do nějakého území začne přistěhovávat sociální skupina, která proměňuje sociální a ekonomické prostředí, zkrátka se do relativně chudší oblasti začnou stěhovat bohatší lidé. Máte třeba území, které má nízkou prestiž, tím pádem je levnější, přistěhují se tam mladí lidé, kteří nemají ze začátku prostředky na pořizování lepšího bydlení, a řada z nich tam vybuduje nějaké zajímavé kreativní věci. Příklad může být Berlín, v Praze Letná, Vršovice a Krymská – jak se to začne proměňovat, tak to začne být lákavé tím, co se tam děje, tudíž tržní mechanismy začnou zvedat ceny nemovitostí. Nakonec se z těchto čtvrtí stávají normální městské části, které ztratí svoje specifika. Takhle městský život funguje, pokud se to nechá na tržním prostředí. Pražským dynamickým lokalitám to reálně hrozí. V Berlíně se z čtvrtí, které dřív bývaly zajímavé, umělecké, dneska umělci stěhují pryč, protože na jejich místa přicházejí manažeři, kteří za ně zaplatí mnohem víc.

Český Krumlov|foto: Ondřej Vaňura

Není to nevyhnutelný proces, dá se tomu pomoci řadou kroků. První věc je promíchávání různě statusových bytových jednotek – promícháváte větší, menší byty i rodinné domy, řadovky, snažíte se, aby město bylo pestré. Snažíte se, aby tam, kde vzroste cena, byly pořád nějaké byty, které si může dovolit i někdo s nižšími přijmy. Není to jenom prevence gentrifikace, ale dalších problémů, které způsobuje sociální stratifikace.

Dalším nástrojem je veřejné vlastnictví. Příkladem místa, kde se jej snaží využívat, je Český Krumlov. Prostřednictvím společnosti Českokrumlovský rozvojový fond, který vlastní asi 26 domů v centru s různými druhy bytů, se město snaží předcházet tomu, aby ty byty byly pronajímané jen na krátkodobé pronájmy. Tím se dociluje toho, že aspoň část lidí může v tom centru, které už je hrozně drahé, normálně bydlet. Vypadá to jako plýtvání prostředky, ale pestrost znamená lepší sociální kontrolu a taky atraktivnější prostředí. To, že tam ještě pořád někdo žije, je zajímavější i pro návštěvníky.

Český Krumlov se teď snaží, aby v tom byl ještě úspěšnější, snaží se pracovat na tom, aby byl ještě lépe schopný tohle podporovat, aby lidé, kteří v Krumlově kupují nemovitosti, nevytlačili obyvatele Krumlova na periferii. Všude, kde se s gentrifikací něco dělá, tak se to děje přes vlastnictví, přes to, že města jsou aktivní ve svých vlastních přestavbách. Jinak to řeší Berlín, jinak to řeší Vídeň, jinak turistická města jako Halstatt, ten v tom dvakrát úspěšný není.

Petra Kolínská, radní pro územní rozvoj: Praha nemá zatím žádnou bytovou politiku

Problematika gentrifikace už dorazila i do Prahy, podle různých náznaků se zdá, že se s ní začínají potýkat Vinohrady, Malá Strana, Holešovice, Karlín. Myslím, že nástrojem, kterým lze tlumit její negativní projevy, je zejména dobrá bytová politika, která starousedlíkům zajistí, že v takových čtvrtích mohou zůstat i v případech, že se v nich dramaticky zvýší náklady na bydlení. Takovou politiku Praha zatím nemá, nemá zatím vlastně žádnou bytovou politiku. Budeme se tento deficit snažit co nejrychleji napravit. Nepochybně gentrifikace přináší plody, které můžeme považovat za pozitivní, například nové obchody, nové kavárny, opravené domy, ale zdá se i ze zkušenosti z jiných měst, že to negativní nakonec převáží. Je třeba vytěžit z gentrifikace to pozitivní a potlačit to negativní, takhle to vnímám já. Vyhnout se jí úplně, respektive zabránit tomu, aby se kdysi zanedbané čtvrti staly čtvrtěmi úspěšnými, to určitě není naším cílem.

Adam Švejda, mluvčí Institutu pro rozvoj a plánování hl. města Prahy: Mnohem víc nás trápí komercionalizace centra

Praha je v porovnání se západoevropskými městy výjimečná, protože nemá sociálně vyloučené lokality, tedy ghetta. Netrpí přílišnými sociálními nerovnostmi mezi obyvateli. Pro nás je důležité zachovávat určitý sociální mix obyvatel. To se nám daří na pražských sídlištích, kde už od dob socialismu funguje jeden z mála pozitivních úkazů, kdy vedle sebe žije dělník s vysokoškolským profesorem. To je něco, co bychom velmi rádi zachovali, je dobré, aby se to pořád mixovalo, aby nevznikala ghetta. Gentrifikace nás momentálně moc netrápí, nepovažujeme to za velký problém. Mnohem víc nás trápí komercionalizace centra, což může na první pohled působit taky jako gentrifikace. Rozdíl je ale v tom, že lidé, kteří odchází z centra, nejsou nahrazeni movitějšími lidmi, ale třeba tím, že tam vyroste hotel nebo kanceláře. V té chvíli se z toho města stává skanzen, muzeum pod širým nebem, které je během dne živé díky turistům, ale v noci je úplně opuštěné.

Karlův most přeplněný turisty|foto: Øyvind Holmstad CC-BY-SA-3.0

Pokud nás čekají nějaké výzvy, tak to jsou demografické změny, které budou způsobeny stárnutím populace a přílivem nových obyvatel do měst. Město musí být schopno se adaptovat a ochránit zranitelnější skupiny obyvatelstva. Jednou z hlavních pomůcek, kterou bude využívat, je nový návrh Strategického plánu hl. města Prahy, který ve svých kapitolách s tímto pracuje. Nástroje samotné ale zatím známé nejsou, budou se rozvíjet až v tzv. akčních plánech. Když jsme se o tom bavili s kolegy, tak jsme si říkali, že Karlín je vlastně docela dobrý příklad – já tam chodím docela často. Jsou tam různé skupiny lidí, jsou tam nějaké normální hospody, je tam mix kanceláří, poměrně drahých, ale není to tak, že by si tam člověk nekoupil normální oběd.