These New Puritans berou hudbu z vakua

21. říjen 2013

Pokud se kapele These New Puritans ve fanouškovských kruzích něco vyčítá, je to přemíra ambicí – jejich hudba, obzvláště na poslední desce Field of Reeds, zpracovává velká témata, a to navíc způsobem, který na první poslech postrádá jakýkoliv nadhled nebo odstup. Hudba These New Puritans není přijímána nekriticky, právě to je ale důkazem její originality. These New Puritans vystoupí na Radio Wave Stimul festivalu v pražském klubu MeetFactory 20. listopadu.

Duchovní vůdce skupiny Jack Barnett na současnou scénu znovu přináší v poslední době zapomenutý archetyp umělce, pro kterého je kreativní tvorba tím nejpřirozenějším způsobem vyjádření vlastní osobnosti. Tři dlouhohrající desky své domovské skupiny ostatně shrnul výmluvným způsobem – máme je prý číst jako vztahový příběh autora a jeho díla. Na prvním albu Barnett uchopil už existující formu a snažil se ji vztáhnout sám k sobě, mezera mezi ním a jeho hudbou prý ale byla zbytečně velká. Teprve na následující Hidden a především aktuální Field of Reeds se mu podařilo onu mezeru zmenšit tak, že teď může mezi svůj výtvor a svůj život položit rovnítko.

02895349.jpeg

Od poměrně jednoduché variace na tehdy módní kytarovou vlnu na desce Beat Pyramid (2008) se Barnett a jeho Puritans odrazili k sofistikovanější hudbě – na albu Hidden (2010) použili japonské válečné bubny i dětský sbor, letošní Field of Reeds pak zní jako komorní hudba s masivním využitím dechových nástrojů. Barnett ale nerad slyší, že je jeho tvorba komplikovaná – pokud to někdo tvrdí, jenom tím podle něj potvrzuje, že kreativitu v dnešním světě nahrazují žertovná videa koček. Zároveň ale není příznivcem divokých interpretací. Po vydání alba Field of Reeds kapela dostala dopis od molekulárního biologa z Francie, který si myslí, že celá nahrávka pojednává o evangelickém křesťanství. Sám Barnett ale nabízí jednodušší pohled – jeho desky jsou sice pečlivě komponované, spoluhráčům dokonce rozdává grafické partitury, ze všeho nejvíc ale sází na vlastní instinkt.

Proto taky nerad mluví o tvůrčím procesu nahrávání desky. Na Field of Reeds slyšíme tlukot jestřábích křídel nebo rozbíjení sklenic, Barnett to ale nepokládá za koncept, ale za přirozený postup. Stejné vysvětlení má i pro angažování portugalské zpěvačky Elisy Rodrigues – jednoduše cítil, že na albu musí někdo podobný zaznít, a protože ho nenapadlo konkrétní jméno, rozjel pátrání na internetu. Úspěšně. Podobně se chtěl vypořádat i s hlubokými vokálními pasážemi, které měli původně zazpívat ruští ortodoxní mnichové. Barnett se jim ale nedovolal, a tak ke spolupráci nedošlo.

Pokud si všechny zmíněné detaily propojíme s faktem, že samotný název poslední desky odkazuje na egyptskou mytologii, je opravdu velmi snadné odsoudit These New Puritans za nabubřelost a snahu dolovat umění z míst, kde nikdy žádné nebylo. Klíč k These New Puritans drží samotní posluchači, kteří přizpůsobují svoje návyky aktuální atmosféře na hudební scéně. Kdybychom na ní chtěli najít nějaký převládající směr, byl by složený z motivů všudypřítomné ironie, vynuceného nadhledu, neustálého citování, vzájemně propojených odkazů a svévolného přebírání kusů už existující hudby. These New Puritans se do takového světa nehodí, svoje skladby sochají ze zvukového vakua, stojí mimo hlavní proud trendů a berou se vážně. Nastavit svoje vnímání na jejich úroveň tak vyžaduje aktivní zapojení posluchače a odhození předsudků. Když už se to ale člověku podaří, může si být jistý, že se mu Puritans odmění hudbou, která má v letošním roce jenom málo konkurence.

These New Puritans, 20. listopadu, Radio Wave Stimul festival, MeetFactory, Praha

autor: Jiří Špičák
Spustit audio