Hergot! s Ministèri del Riddim: Ragga, islám a squaty

26. květen 2015

Dva francouzští muzikanti arabského původu Hocine a Mourad spojili své síly do společného hudebního projektu Ministèri del Riddim. S hudbou, která stojí na základech ragga a dubu, hip hopu a klasičtějšího reggae i tradici středověkých trubadúrů, objíždí Evropu a stavili se i v Praze. Na žižkovské Klinice diskutovali o islamofobii a sociálním aktivismu, v Crossu odehráli koncert a ve studiu Radia Wave zvládli skoro všechno. Povídání o islámu a hraní na squatech, lidských právech i strachu z terorismu, arabskou recitaci Koránu a nakonec i freestyle věnovaný našemu pořadu.

Hocine s Mouradem nás okouzlili svou autentickou islámskou zbožností, hudební zručností, DIY nadšením i srdečnou otevřeností. Ledy ve studiu pukaly velmi rychle a v dílu určeném pro neděli seslání Ducha svatého jsme mohli zažít, že Duch vane, kudy chce. Komu nestačí zkrácená část rozhovoru a pustí si celý pořad, může slyšet kromě výjimečně nabité hudební složky pořadu taky tradiční zprávy a biblické okno z knihy Ezechiel doprovázené povídáním o Duchu svatém.

Kapelu máme ve studiu poprvé. Musím se zeptat, jak jste se seznámili?
MOURAD: Už je to čtyři nebo pět let. Máme společného kamaráda a ten mi pořád říkal: „Musíš se seznámit s Hocinem.“ A chodil za Hocinem a říkal mu: „Musíš se seznámit s Mouradem.“ A 21. června byl svátek hudby – prý to tady máte taky – je to oslava hudby, kdy se hraje v ulicích. Ten kamarád tedy pozval mě i Hocina na jedno místo, hráli jsme úplně bez přípravy asi dvě hodiny. Řekli jsme si pak, že spolu musíme něco rozjet, a dobrodružství začalo.

Jeden z vás rapuje arabsky, druhý berbersky. Pocházíte z různých kulturních prostředí. Jak se to potkává?
HOCINE: Máme hodně společného. To prostředí, ze kterého vycházíme, je dost podobné. Naši rodiče jsou přistěhovalci z Alžírska, oba známe saharskou a berberskou hudbu. Navíc jsme vyrůstali dost podobně, na venkově. Ani jeden z nás není přímo z Toulouse. Paralelně jsme prožívali podobné věci, zapojovali se do aktivit na lokální úrovni, ať už sociálních, nebo kulturních. Taky jsme se snažili pomocí hudby seznamovat lidi s naším jazykem, kulturou a hlavně šířit poselství jednoty.
MOURAD: No, je přirozené zpívat francouzsky, protože jsme Francouzi. Arabština a berberština, to jsou naše kořeny, to je taky přirozené. Ale žijeme na jihu Francie a tady je tradičním jazykem okcitánština. Patří tedy taky k naší kultuře, protože jsme tady vyrostli. Lidi se hodně diví, když nás slyší zpívat okcitánsky. Já mluvím jen trochu, trochu rozumím, ale mám k té kultuře vztah. Jednota je důležitá ve všech jazycích.

Jaký je váš vztah k náboženství? Jste z tradičních muslimských rodin? Jste sami věřící?
HOCINE: Ano. Jsme věřící a taky praktikující – někteří lidé řeknou, že jsou jenom věřící. Je to rozhodnutí dospělého člověka, protože samozřejmě když jste dítě, vaši rodiče praktikují, ale já jsem si cestu k víře našel sám, když mi bylo 25. A bylo to dlouhé hledání. Od té doby se cítím jako věřící.
MOURAD: Mám to podobně jako Hocine. Moje rodina je muslimská a v dětství vidíš, jak se modlí máma, táta, bratři, dědeček, babička, teta. Patří to ke kultuře. Ale pak je ti 18 a sám začneš přemýšlet: je tohle správná cesta pro mě, nebo není? Nechceš jen poslouchat.
HOCINE: Rozhodně. Rozhodně to není o slepém následování.
MOURAD: Přesně tak.

Oba jste tedy prošli nějakým obdobím vzpoury. Jak taková vzpoura v muslimské rodině vypadá? Z křesťanského prostředí to trochu známe...
MOURAD: My se oba pohybujeme na nezávislé scéně už dlouho, takže punk a takové věci nás nešokovaly nebo tak. Ale ano, prožíval jsem vzpouru, chtěl jsem bojovat proti systému a měnit svět. To se úplně nezměnilo. Ale náboženství mi pomohlo nějak se ukotvit... Uvědomit si, že nemusím měnit svět, ale někdy stačí potěšit jednoho člověka, co máš vedle sebe, a je to velký projev lidskosti.
HOCINE: Já jsem sedmé z devíti dětí, takže jsem měl starší bratry, kteří se o mě starali. Já jsem se sám svobodně rozhodl, že nebudu kouřit, pít, brát drogy. Takže když jsem začal dělat hip hop, brala to moje rodina v klidu, protože jim bylo jasné, že vím, co dělám. Psal jsem angažované texty a pak jsem začal dělat taky sociální práci pro mladé u nás na vesnici. Myslím, že moji rodiče to ani nevnímali jako nějakou rebelii.

Velké téma i v České republice je, co je to pravý islám, jaká je pravá tvář islámu.
HOCINE: Je to zajímavá otázka, hodně to souvisí s tématem islamofobie. Lingvistický kořen slova islám v arabštině je taslim, což znamená směřování k míru, směřování k pokoji. Muslim je člověk, který o pokoj usiluje, ale taky je sám přetvářen k tomu pokoji. Všichni máme v srdcích konflikty jing a jang, světla a tmy... A k řešení těchhle konfliktů pomáhá víra. Nemusí to být islám, ale jakákoli víra, protože třeba u svých křesťanských bratří vidím totéž: je to pokoj. No a v České republice je odmítání islámu absurdní. Ve Francii je to sice smutné, ale má to jasné sociální příčiny. Byla kolonizace, imigrace a pak náhlá vlna mladých lidí, kteří začali islám aktivně praktikovat. Na konci 90. let byly mešity zničehonic plné. Hodně lidí nechápalo, nerozumělo, co to znamená. Ale byla to prostě nová generace muslimů. My se pro víru rozhodujeme sami, rodiče nás k ničemu nenutí, dostáváme se k ní. Takže jdeš do mešity, když je ti 20, 25. Zničehonic. Je to velký fenomén a ve Francii ještě nebyl přijat. Islamofobie ve Francii je problém, už jde i o fyzické útoky. To se doufám v České republice takhle nevyhrotí.
MOURAD: Já bych navázal ještě tím, že od roku 2001 je ve Francii úplná odluka náboženství od státu. A to je dobře, protože to znamená rovnost pro všechna náboženství i pro nevěřící. Ale všímáme si, že ve Francii mají problémy i křesťané, nejen muslimové. Hodně se propaguje ateismus a i křesťané mají problémy.
HOCINE: Ano. Křesťané mají problém. Zpátky ale k otázce po islámu. V islámu vycházíme z toho, že všichni lidé jsou bratři... A spolu s křesťany a židy jsme ještě navíc i bratři ve víře. My bereme vážně Adama, Evu, Noa, Abrahama, Mojžíše a taky Ježíše. Ježíš je arabsky Isa a v Koránu je zmíněn stopadesátkrát. Teď mi řekněte, kolikrát je tam zmíněn prorok Muhammad. Pětkrát. Takže my milujeme všechny proroky. A taky čekáme na Ježíšův druhý příchod.

Máte nějakou osobní zkušenost s islamofobií? Zvlášť po útocích na Charlie Hebdo... Zhoršila se nějak situace?
MOURAD: Osobní ne. Vím ale o útocích na mešity, dokonce i bombových útocích. Víc než 150 takových útoků ve Francii za jediný měsíc a v médiích o tom vlastně nic není.
HOCINE: Odmítání islámu má ve Francii širší sociologické souvislosti. Muslimové většinou spadají do přistěhovaleckých komunit, kde jsou sociální problémy, chudoba a tak dále. Už třicet let je odmítání, diskriminace, segregace. Zhoršilo se to po 11. září 2001, ale pořád to bylo verbální. Od Charlie Hebdo se to zhoršilo hodně. Byla překročena hranice, dějí se brutální útoky. Těhotná žena byla zastřelena v mešitě při modlitbě a tak dále.

Vidíte způsob, jak z toho ven? Nebo se aspoň vrátit zpátky?
HOCINE: Možná se musí zase něco velkého stát. Teď jde jen o muslimy, ale myslím, že je v tom určitá strategie a tenhle přístup se bude šířit. Když se stane něco jako Charlie Hebdo, lidé se začnou bát. Ale řekl bych, že se postupně přestanou bát jen muslimů, ale budou se bát úplně všech. Potom se dobrovolně vzdají základních svobod, nechají se špehovat a tak dále. No a řešení? Na prvním místě se modlíme. No a další věc je, že my francouzské společnosti můžeme něčím přispět. Lidé nás vidí jako problém, ale můžeme toho společnosti hodně dát. Naše identita, to je islám, arabština a berberština, ale taky Francie, francouzská literatura a poezie... No a okcitánština, to je jazyk středověkých trubadúrů. A my se to učíme a chceme to propojovat s naší soundsystémovou hudbou. Jde o propojování světů, francouzská literatura a islámská filozofie a tak dále.

03394049.jpeg

Jezdíte do squatů, nezávislých klubů. Proč je pro vás důležité dělat to takhle, a ne víc mainstreamově?
HOCINE: Já jsem vyrostl na vesnici, takže jsem zvyklý, že pracuješ s tím, co máš, jak můžeš. A přístup DIY byl pro mě zásadní. Bylo kolem mě víc pankáčů než hiphoperů, ale byli hodně otevření. Cítím, že mainstreamový přístup pro mě není. Je to na jednu stranu otázka určité angažovanosti, na druhou stranu přirozený vývoj. No a někdy hrajeme i na velkých festivalech a je to fajn. Může to vést i k zajímavým konfrontacím.
MOURAD: Od mládí jsem alternativec, protože to bylo prostě nejjednodušší. No a je to i sociální věc. Vidíš, že něco nefunguje, stát se nestará... Tak, jak to znám ze squatů a z undergroundu, prostě tu práci uděláš, postaráš se o to jinak. Krásná je na tom ale spolupráce, sounáležitost.
HOCINE: Ano, sounáležitost. Taky je to ale útěk od módy, velkých jmen, povrchních věcí, které nás nezajímají.

Poslechněte si celý pořad.

autor: Jan Škrob
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.