Hergot! s Věrou Lukášovou: Ženy z fary

Věra Lukášová se narodila v roce 1929 ve Zlíně, vyrůstala v tamním českobratrském evangelickém společenství a vystudovala obor mezinárodní vztahy na obchodní akademii. Na faru ji dovedl její sňatek s farářem Janem Lukášem, se kterým žila nejdříve v Kroměříži a pak na pražském Jarově. Po jeho smrti v roce 1988 složila diakonské zkoušky a na jarovském sboru působila jako diakonka dalších šest let. Z pozice paní farářové tedy přešla do role farářky. Věra Lukášová je známá pro své nadšení a množství aktivit, které kolem sebe rozvíjí. Na začátku 90. let začala v České republice rozvíjet fairtradeový obchod, spolupracuje s občanským sdružením pro Ekumenická setkávání s Biblí a uměním a stále překládá z němčiny teologické texty.

Jak řekla Věra Lukášová, každý osud zachycený v knize Ženy z fary je specifický. Přesto je ale leccos spojuje. Je to boj se špatnými ekonomickými podmínkami, celá řada úkolů a povinností, které se od paní farářové i farářky očekávaly, ale také častokrát silné vztahy s druhými lidmi a vzpomínky na výjimečná společenství.

Věra Lukášová vypráví, že specifičnost své zkušenosti si sama uvědomila až při setkání se západoněmeckými faráři a vikáři, které proběhlo v Praze po revoluci. Když vypověděla spolu s dalšími svůj životní příběh, reakce zahraničního publika byla překvapivě naprosto odmítavá.

„Byli naprosto rozhořčení. Naší zprávu přijali jednoznačně negativně: Že by měla být fara dům otevřený dvacet čtyři hodin denně, nepadá v úvahu, říkali. Že by moje manželka, dodávali, měla mít téměř za povinnost chodit na biblické hodiny, v neděli na kázání, eventuálně učit v nedělní škole nebo hrát na harmonium nebo že by přinejhorším ještě vzala smeták a zametla, tak to naprosto nepadá v úvahu!“ popisuje Věra Lukášová reakci západoněmeckých farářů a vikářů. Právě tato reakce ji ale přiměla k myšlence nesamozřejmé zkušenosti českých evangelických žen zachytit.

ěra Lukášová a Hana Schillerová - Ženy z fary |foto: Nakladatelství Kalich

Ke střetávání západoevropské a východoevropské zkušenosti jsme se dostali v rozhovoru ještě několikrát. Zvlášť patrné byly tyto rozpory např. v tématu feminismu. Jiřina Šiklová zmiňuje v předmluvě ke knize Ženy z fary, že jde o příběhy velmi sebevědomých a emancipovaných žen, které však svou zkušenost nevyjadřují ve feministických pojmech. A Věra Lukášová to potvrzuje: „Já nejsem feministka. S feministkami jsem se setkala poprvé až po revoluci, ale moc tomu nerozumím. Mám doma Bibli ve spravedlivé řeči. Nepřipadám si ale ošizená, když v evangeliu není napsáno, že za Pánem Ježíšem šli učedníci a učednice.“

Zároveň ale také dodává, že co se týče rozdílné zkušenosti žen na Východě a na Západě, celá problematika má i svou druhou tvář: „My jsme na tom tady z toho ženského hlediska byly trochu lépe než ty ženy na Západě. My jsme tady všechny pracovaly. Byl problém najít si místo, kde ti jako paní farářové dovolili pracovat, ale obecně ženy s tím být zaměstnané problémy neměly.“

Vzhledem k tomu, že v knize figuruje Věra Lukášová jen jako tazatelka, byl rozhovor také příležitostí vyptat se na její vlastní příběh a vzpomínky. Ty jsou specifické tím, že z práce paní farářové se dostala k práci farářky. Řeč byla ale také o práci ve filmových ateliérech na Barrandově nebo o rodném Zlíně.