Hergot! se sekulární muslimkou Zilkou Spahič Šiljak: Islám by neměli interpretovat jen muži
Hergot! se tentokrát zaměří na Bosnu a Hercegovinu, zemi s tradiční muslimskou komunitou. Přímo v Sarajevu Jakub Ort natočil rozhovor s muslimskou feministkou Zilkou Spahič Šiljak. Řeč bude o feministických motivech v islámu nebo o tom, jak se věřící ženy v Bosně zapojují po válce do mírové práce.
V poválečných mírových projektech v Bosně a Hercegovině hrály a dosud hrají důležitou roli ženy a ženské organizace? Můžete popsat konkrétně roli věřících a nábožensky smýšlejících žen v tomto úsilí?
Popsat zdejší konflikt je těžké. Obecně lze říci, že tato válka nebyla náboženská. Šlo o ekonomiku, politiku a mnoho dalšího, ale náboženství vstoupilo později do hry jako důležitý nástroj, který byl využíván a zneužíván pro řadu politických témat v tomto regionu. Všechny strany konfliktu v podstatě zneužívaly náboženství a náboženské cítění. Protože se zde překrývají náboženské a etnické identity, těžko můžete zabránit vlastnímu nálepkování. Pokud řeknete, že jste Srb, hned se ocitnete ve škatulce ortodoxní křesťan. Když řeknete, že jste Bosňák, hned se ocitnete ve škatulce muslim, a to bez ohledu na to, jestli své náboženství praktikujete nebo ne.
Pokud jde o ženy – věřící ženy – a budování míru, řekla bych, že obecně hned po válce nebyli nábožensky smýšlející ženy ani muži do budování míru zahrnuti. Šlo spíš o ženy ze sekulárních organizací a sekulárního prostředí. Zprvu se totiž nikdo neodvážil využít pro budování míru potenciál náboženství. Nikomu se nezdálo přiměřené po válce a obrovském zneužívání náboženství v politické sféře použít tento typ argumentů pro mírové účely. Trvalo nám to celých pět nebo šest let, než se to změnilo. Před tím to bylo jen několik jednotlivců a já bych řekla, že šlo pouze a především o františkánské kněze. Měla jsem to štěstí, že jsem s nimi mohla spolupracovat, protože oni byli pionýři mezináboženského dialogu v tomhle regionu obecně a jediní, kteří se do procesu budování míru pokoušeli integrovat náboženství.
Po nich to ale už byli především ženské organizace, které začaly hrát v tomto procesu důležitou roli. Můžu zmínit například roli Ekumenické iniciativy žen z chorvatského Omiše, která nabízí financování, vzdělávání, školení a networking pro ženy z celé bývalé Jugoslávie, aby rozvíjely nábožensky ukotvené projekty pro rozvíjení míru. Podporují také konkrétní ženské teoložky a každý rok přijímají návrhy výzkumných záměrů nebo prostě lokálních komunitních projektů, což je opravdu dobré.
Jsou v Koránu konkrétní ženské postavy, které mohou být inspirací pro současné muslimky?
Korán je o dost jiná kniha než Bible. Bible je kniha příběhů, kronik – máte tam začátek, zápletku, závěr, prostě máte příběh. V Koránu máte jen pár příběhů. Jeden z nich, který je také jedním z nejkrásnějších, je příběh o matce Marii. Ten druhý je o Josefovi. Ostatní příběhy jsou velmi krátké. I jména postav nebo měst jsou zmiňována jen velice málo. Prorok Mohamed je například zmíněn jen pětkrát, zatímco Ježíšovo jméno padne více než dvacetkrát a Mojžíšovo více než stokrát. Prostě je to kniha, která nebyla zamýšlena jako manuál, ze kterého by šlo vyčíst odpověď na každou otázku. Je to kniha klíčových principů a poselství, kniha, která chce být inspirací.
Ale jsou tu určité postavy. Pro feminismus je používán třeba obraz proroka Mohameda, protože on toho hodně změnil a zavedl určité revoluční záležitosti v 7. století, kdy byl patriarchát opravdu velmi silný. Důležitá je ale také jeho první žena Chadídža. Byla první muslimkou, první osobou, která ho podporovala nejen finančně a psychologicky, ale opravdu v něj věřila a taky se s ním jako první člověk modlila. Byla tedy první ve všech směrech. Byla také majetnou obchodnicí a nezávislou ženou, která může dnešním muslimkám sloužit jako model, jak být ekonomicky nezávislými a vzdělanými. Chadídža třeba také nečekala na vyjádření svého budoucího manžela jako v patriarchální společnosti a požádala ho o ruku jako první. Když řeknete, že se něco takového stalo v 7. století, i dnes se z toho lidé cítí divně a nepříjemně, není to kulturně přijímané.
Mluvíte o náboženství jako o něčem, co může být inspirací pro osvobození žen, a zároveň může posilovat útlak a patriarchální nadvládu. Jde vůbec obecně říci, zda je náboženství spíš zdrojem pokroku, nebo mu naopak brání?
Musíme pochopit, že je tu velký rozdíl mezi zdroji uvnitř naší vlastní náboženské tradice, tím, co jako náboženství mohou působit, a tím, jak skutečně působí. V naší náboženské tradici je spousta zdrojů a argumentů, které mohou být použity. Naneštěstí ale ti, kteří jsou zodpovědní za interpretaci těchto náboženských tradic pro svá místní společenství, nejsou citliví ani ke genderovým otázkám, ani k lidským právům. Neberou v potaz otázky lidských práv. Nevědí o francouzské revoluci nebo o Všeobecné deklaraci lidských práv, a i když o nich vědí, mají sklony je opomíjet.
Není to tedy problém náboženství, je to problém jeho následovníků a těch, kteří tyto náboženské tradice reprezentují. A – musíme to jasně vyslovit – je to problém v mužích, protože oni drží monopol na interpretaci a reprezentaci toho, co náboženská tradice dnes znamená. Jde o všechny: katolíky, pravoslavné, muslimy i další. Ženy jsou opravdu minoritou a ženské hlasy nejsou slyšeny. Do jisté míry jsme začali zahrnovat ženské hlasy v 19. století: nejdříve některé protestantské církve, potom reformní židé a v 60. letech přibyly také hlasy některých muslimských feministek, ačkoli jsme měli i některé feministické hlasy na konci 19. století v Egyptě, v Iráku nebo v Turecku, jak jsem popsala ve svém výzkumu. Toto je ale proces posledních padesáti nebo sto padesáti let.
Je tu sice stále více žen, které studují teologii, ale rozsah práce, kterou mohou dělat, je velmi limitovaný. A znovu je tu otázka autority, ženy nemohou mluvit z pozice autority, nebyly by akceptovány ani muži, ani ženami. V tomhle musíme být upřímní a to je jeden z problémů.
V Evropě se vedou velké debaty o islamofobii, terorismu, migraci. Bosna je evropská země, kde muslimové žijí tradičně. Jak v Bosně tyto debaty rezonují? Mají vliv na vztahy bosenských muslimů a ostatní populace?
Ano, fenomén islamofobie je stejně problematický jako xenofobie, antisemitismus nebo cokoli podobného, čemu současný svět čelí. Bosenští muslimové jsou nejstarší v Evropě, žijí tu posledních 500 let nebo možná déle. Nepřišli přitom odněkud z Blízkého východu, Asie nebo Afriky – jsou to místní lidé, Evropané, kteří konvertovali k islámu a přijali islám stejným způsobem, jako staré evropské kmeny kdysi přijaly křesťanství. Judaismus ani křesťanství také nepocházejí z Evropy a my víme, kde jsou jejich kořeny. Dá se říct, že muslimové mají strach a v tomhle regionu jsou zaseklí mezi Západem a Východem. Tento region byl strategicky a politicky vždycky na hranici dvou civilizací, různých kultur, různých náboženství, různých politických vlivů – to je dnes NATO a Rusko. Nejde tedy zdaleka jen o náboženství, je potřeba vzít v úvahu i politiku a strategické otázky.
Jaký vliv má mezi tradičně liberálnějšími bosenskými muslimy ortodoxní wahhábistický proud islámu podporovaný hlavně ze Saúdské Arábie? Nevznikají tu kolem této otázky nějaké střety?
Ano, určité střety tu jsou. Když sem v průběhu války a po válce přišli první Arabové, lidé na ně reagovali různě. To, jak bosenští muslimové interpretují a žijí islám, se totiž dost liší od islámu v Turecku, arabských zemích, Malajsii nebo Indonésii. Je to jiné, protože odjakživa žijí pohromadě s křesťany a židy i dalšími lidmi. Muslimové tu poprvé čelili modernizaci po berlínském kongresu a museli se naučit žít pod nemuslimskou nadvládou. To je dost jiná zkušenost, než jakou mají muslimové v mnoha jiných zemích.
Wahhábistické učení a ideologie tu začaly mít vliv v 90. letech. Ten vliv přichází z několika stran. Jedna jsou odborníci, kteří studovali v Saúdské Arábii nebo jiné arabské zemi a přišli sem jako učitelé a imámové. Pak jsou tu humanitární neziskové organizace založené vládami různých arabských zemí. Muslimská komunita se tady s tímto vlivem setkává. Minulý rok proběhla velká debata o takzvaných paradžematech – tedy paralelních strukturách různých islámských kongregací. Pokud si to správně pamatuji, těch paradžematů, které strukturálně nepatří ke hlavní muslimské komunitě, je v Bosně víc než 60. Chtěli je zrušit, ale nepovedlo se to, takže potom to dostal do ruky stát, který to má řešit. Já nevím, co se bude dít. Zjevně tu ale existují tyto skupiny, jejichž imámové je vedou v duchu wahhábismu. Ve srovnání s tradičním místním islámem jsou velmi striktní a radikální.
Natočila jste dokumentární film o specifické tradici ženské muslimské spirituality v Bosně. Můžete nám o něm něco říct?
Film, který jsem natočila se svou kolegyní z Kodaňské univerzity, je o rituálech bosenských muslimek a o vzdělanosti bosenských muslimských žen ve 20. století. Chtěly jsme ukázat, že v Sarajevu existovala specifická tradice muslimských žen. V Sarajevu byla první madrasa pro ženy. Byla založena v roce 1943, během druhé světové války. Přihlásila se tam první generace muslimek a začala studovat. Když pak v roce 1948 vznikla socialistická Jugoslávie, získala vláda kontrolu nad všemi školami a podobnými institucemi a tyto spolky byly zrušeny, takže tato madrasa na Fakultě islámských studií byla znovu otevřena až v 70. letech. Teď už tedy máme novou generaci vzdělaných muslimek.
My jsme každopádně chtěly zachytit tradici obřadů, které vedly ženy. Na základě specifického chápání určitých obřadů, především tedy obřadů souvisejících se smrtí, muslimské ženy obvykle nechodí na hřbitov, ale zůstávají doma a společně se modlí. A tyto vzdělané muslimky začaly tyto modlitby vést, vymýšlet strukturu těch setkávání a určují, jaké písně se mají zpívat. Zkrátka vytvořily něco pro tuto kulturu velmi jedinečného. Když byly v době socialismu náboženské školy zavřené, především tedy v prvních 20 letech po druhé světové válce, byly to tyto muslimské ženy, které uchovávaly a předávaly islámské učení, a dá se říct, že díky nim islám v tomto regionu přežil. Učily totiž děti doma v soukromí, kde také vykonávaly ony obřady, a neuchovaly pouze islám, ale také to, co je s islámem spojeno, tedy pevné rodinné vztahy, přátelství, socializaci.
Díky těmto ženám se nám tyto obřady dochovaly dodnes a dvě z nich, které dostudovaly v roce 1948, těsně před tím, než byly náboženské školy zrušeny, jsou ještě naživu a pořád zpívají a ty obřady dělají. Takže my jsme nahrály ty obřady tak, jak je vedou tyto dvě starší dámy doma nebo i v mešitě, takže si můžete udělat obrázek o tom, co je to za obřady, jak vypadají a jakou roli tam mají ženy, protože ony mají ve svých komunitách vůdčí postavení, jsou to autority. Nedělají ale jen ty obřady – také kážou, pořádají přednášky, radí ženám atd.
Můžete říct něco o současné politické situaci v Bosně a Hercegovině?
Nevím, co mám říct. Je to hodně těžké. Je před volbami a v Republice srbské se chystá referendum o odtržení. Tahle země má hodně politických a ekonomických problémů. Nedá se říct, že by tu byl mír. Formálně ano, formálně je mír, válka skončila a podařilo se mnoho dobrého. Mnoho komunit se zase postavilo na nohy, mnoho vztahů se obnovilo, ale základ státu a celá jeho struktura jsou nastaveny špatně. A ať děláte, co děláte, dostanete se vždycky k tomu špatnému základu, který je vratký. Můžete udělat velký krok pro mír a pak něco otřese tou vratkou strukturou, všechno se zasekne a můžete začít znovu. Nemáme tedy mír, který by si lidé v této zemi zasloužili. Musíme ale pokračovat, musíme žít dál a musíme hledat způsoby, jak na to, protože pro spoustu lidí neexistuje možnost prostě se odstěhovat. Chtějí tu zůstat, a proto je třeba hledat cesty, jak komunikovat a společně tento stát budovat. To je velká výzva.
Řekla jste nám, že se cítíte být všude v menšině. Můžete to vysvětlit?
Pracuji hlavně se sekulárními ženami a cítím, že jsem sekulární muslimka. A když řeknu, že jsem sekulární muslimka, nikdo mi nevěří. Proč? Já myslím, že sekulární rámec je něco, co zajišťuje svobodu všem, a já nechci, aby se společnosti násilím vnucovaly náboženské zákony. V tom jsem sekulární. Ale zároveň se držím pravidel, která mi diktuje moje víra. Je těžké to vysvětlit jak věřícím, tak lidem, kteří jsou sekulární, ovšem často militantně. Je pro ně těžké obojí spojit, chtějí jasnou situaci – buď, anebo.
Pokud chcete slyšet rozhovor v nezkrácené formě, ale také zprávy, příběh Chadídži a bosenské písně, poslechněte si celý pořad.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
